Braniboři a la Nekvasil

Pokud jde o inscenace oper českých autorů, není to v Česku žádná velká sláva. Tu a tam se objeví Dvořákova Rusalka, Janáček, Forster nebo Fibich a v poslední době hlavně Martinů s puncem skladatele - světáka. Ze Smetanova operního díla se inscenuje všenárodní taškařice Prodaná nevěsta a při oslavách státu oprašuje Zlatá kaplička vlasteneckou Libuši. Divadla se zřejmě poněkud bojí zařadit víc Smetanů na repertoár, protože oloupat patinu falešného vlasteneckého sentimentu a smýt stopy ideologického zneužívání prosazeného komunistickým fanatikem Zdeňkem Nejedlým vyžaduje invenci, odvahu postavit se polovzdělaným kritikům a na rozhodnosti nepřidají ani obavy z malé návštěvnosti.

Pražské Národní divadlo se jaksi mimoděk stalo přípravkou kádrů pro velké moravské scény. Zatímco před časem úspěšný šéf opery Jiří Heřman dnes šéfuje opeře Národního divadla Brno, jeho pražský předchůdce je už sedmý rok ředitelem ND moravskoslezského. Zjevně ku prospěchu opery v Česku. A nejen opery vůbec, ale i operní tvorby Smetanovy. To dokládá případ posledně jmenovaného divadla v Ostravě vedeného Jiřím Nekvasilem, které si vytklo jako cíl nastudovat do roku 2024, kdy uplyne 200 let od narození Bedřicha Smetany, všechny jeho opery. V minulých letech si již odškrtli Prodanou nevěstu (2006) a Čertovu stěnu (Rok české hudby 2014), letos to byli Braniboři v Čechách, pro příští rok chystají Tajemství, které zazní 24. června také v Litomyšli, a pak další, až v roce 2024 slavnostní Libuši.

Jiří Nekvasil je ovšem nejen ředitel divadla a zkušený režisér, ale ostravskou operu zná od dětství, protože byla po desítky let působištěm jeho otce Miloslava, který tam sám režíroval několik Smetanových oper, a dokonce i jeho druhý syn, scénograf Ondřej, tam vytvořil v roce 2000 scénu ke Smetanově Hubičce. Nekvasil otec kdesi prohlásil, že "režisér musí znát, musí vědět. Pak teprve může tvořit podle své fantazie a směřovat k tomu nejdůležitějšímu – oslovit diváka, připravit mu zážitek." A Jiří Nekvasil bezpochyby ví hodně. Protože vedle divadelní režie se mimo jiné jako režisér a spoluautor scénáře podílel na výrobě velké řady televizních inscenací a dokumentů, včetně skvělého sedmidílného Gustava Mahlera vyprávěného Zdeňkem Mahlerem.

To snad stačí úvodem ke Smetanově vůbec první opeře Braniboři v Čechách, kterou 9 dní po premiéře nové inscenace v Ostravě vidělo i publikum v téměř letní sobotní večer na zámku v Litomyšli. Braniboři, jak všeobecně známo, vznikli v soutěži o cenu hraběte Harracha, vypsanou v roce 1861 s cílem dodat repertoár ryze českému Prozatímnímu divadlu, které bylo otevřeno v listopadu 1862. Smetana operu dokončil zjara 1863, leč ne všichni z ní měli radost, někteří z důvodů politických,  jiní proto, že představovala příliš velkou konkurenci, a tak se premiéra odehrála až v lednu 1866 a Harrachovu cenu nakonec opera získala až po ní. Uvážíme-li, že Smetana do té doby žádnou operu nevytvořil, jde o dílo podivuhodně zralé a na svou dobu moderní. Osou libreta je zlo páchané koncem 13. století vojsky Oty Braniborského, který v Čechách zaskakoval za svého nezletilého bratrance krále Václava II. To vyvolalo v Praze lidovou vzpouru (nejsme lůza, jsme jen lid... zahrajem si na pány), po níž stateční čeští páni cizáky vyhnali, a na tomto pozadí se odhaluje ne vždy skvělý charakter českých předáků a odehrává mírně milostný příběh, ovšem konec je jako obvykle dobrý.

Dlužno dodat, že opera se setkala s velikým úspěchem, hrála se celkem 12x než slavná rakouská vojska půl roku po premiéře prohrála bitvu u Sadové, načež do Prahy přišli Prusové a opera o řádících Braniborech se tak stala jaksi nežádoucí. Nebylo to poprvé, za protektorátu se to opakovalo a po sovětském "osvobození od kontrarevoluce" v roce 1968 znovu. Dnes, když zmizela Rakouská říše, vznikla nezávislá republika, Němci byli vyhnáni a také sovětské vojska odešla, je aktuálnost, kterou měl příběh v době svého vzniku, ta tam. Snad navždy. A tak každý přemýšlivý inscenátor si musí položit otázku jak na to.

Tady si dovolím trochu odbočit. Před nedávnem jsem viděl představení Verdiho Trubadúra, kde slavný režisér Neuenfels zřejmě stál před podobným problémem, když příběh vnímal z dnešního nebo spíše svého hlediska jako neúnosně romantický. Věc řešil ironickou nadsázkou do jednoznačně nepřívětivé až odpudivé karikatury, která nedávala možnost jiného výkladu. Co je moc je příliš.

Troufám si tvrdit, že režisér Nekvasil vyřešil problém mnohem delikátněji. Kritická místa scénáře znal dokonale a upozornil na ně mimo jiné při besedě před představením, jemně je nazývaje paradoxy. A inscenaci postavil tak, že kdo chtěl, mohl se naplňovat vlastenectvím či plytkým milostným příběhem, kdo ne, mohl se spíš bavit. Mně se podařilo to druhé. Necítím potřebu detailně rozebírat výkony jednotlivých aktérů a orchestru, nebyli oslniví, ale celkem dobří, i když ne všichni stejně, což se ostatně předpokládá. Já jsem si uložil do paměti Gianluca Zampieriho jako podivnou postavu Jíry, vůdce vzbouřeného lidu, když třeba lůze radí: "Veselte se, zpívejte, na zítřek nic nedbejte! Budeť jich než přijde ráno, mnoho z nás už pochováno." Velmi žertovné bylo braniborské vojsko, tedy postavy oblečené v černém jako policejní komando s červenou čelovkou a zelenými světýlky v rukou, zvláště když se plížily v hledišti. A vyzdvihnout bych chtěl sborové scény, které byly dokonale vystavěny nejen pěvecky, ale i pohybově. Vzpomněl jsem si přitom na nedávné Bídníky v Queen´s Theatre, kde se mi podobné scény zdály nepřekonatelné. Toto dosti silně kontrastovalo se scénou, která byla koncipována bezpochyby s ohledem na finanční možnosti divadla, což je bolest většiny českých a moravských operních scén, snad kromě Národního divadla v Praze, které když si pozve třeba Borise Kudličku, tak mu musí dát také prostor k realizaci jeho představ. A předpokládám, že to je hlavní položka, kde lze na inscenaci hledat úspory, což zpětně vytváří limit i pro režii.

Účinkující se děkují, šest postav nahoře jsou barniborské vojsko

I když po desáté se začalo citelně ochlazovat, potlesk byl v každém případě vřelý, stejně jako radost účinkujících. Prostě povedený večer. Jen jsem z publika zaslechl hlas, že se tam vlastně propagoval komunismus.

Mimochodem to, že cesty Braniborů byly od začátku spletité, naznačuje i epigram Jana Nerudy:

"Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát,

za prvé: není tam nic do skoku,

za druhé: je to hudba pokroku,

za třetí: Smetana je demokrat

a skoro z každé jeho árie se šklebí demokracie!"

Ale mám-li být upřímný, tak v tom cítím to laciné ublíženectví a prázdné furiantství, jehož tradice trčí i z dnešní české politiky a vytlačuje nás na okraj evropského dění.


Smetanova Litomyšl 2016
Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách
Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor NDM Ostrava
Premiéra 9. června 2016 Divadlo Antonína Dvořáka

18. června 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl
Volfram Olbramovič – František Zahradníček
Oldřich Rokycanský – Jiří Miroslav Procházka
Junoš – Luciano Mastro
Jan Tausendmark – Jakub Tolaš
Varneman – Václav Sibera
Jíra – Gianluca Zampieri
Ludiše – Agnieszka Bochenek-Osiecka
Vlčenka – Marianna Pillárová
Děčana – Lenka Čermáková
Kmet – Martin Gurbal‘
Biřic – Petr Urbánek
Jeden z pražské chudiny – Waldemar Wieczorek

Braniboři v Čechách - libreto
http://www.mbglosy.com/p/libreto-jednani-prvni-statek-volframa.html