Berlínská státní opera už sedm let čeká v Schillerově divadle na návrat na domovskou scénu v divadle na Unter den Linden, a ani v příští sezóně se ho zjevně nedočká. Zato šéf opery vstoupí do své 25. berlínské sezóny a dotáhne počet svých let k číslu 75. A vypadá to, že je neudolatelný, jako kdyby mu síly spíš přibývaly. V tomto měsíci diriguje 14x a červenec má jen o málo volnější. V neděli 5. června odpoledne dirigoval benefiční koncert u příležitosti 75. narozenin podobně vitální Marthy Argerich, navíc s ní hrál koncert pro 2 piana, a večer dirigoval operu Juliette Bohuslava Martinů.
Staatsoper ji inscenovala vůbec poprvé, premiéru měla 28. května a následuje v rychlém sledu 6 dalších představení. To v pořadí čtvrté jsem navštívil a nelituji toho. K režii byl přizván Claus Guth, hloubavý a psychologizující 52letý režisér, českému divákovi možná známý ze salcburské Figarovy svatby 2006, z premiérového Lohengrina v La Scale 2012, případně Dona Giovanniho, kterého má Staatsoper na repertoáru již 3 roky. Z toho bylo možné usoudit, že půjde o inscenaci, která bude hodně vzdálena té "naší" trochu romantické Juliettě, kde je les, nádražíčko a hotýlek a kancelář snů. Což se také potvrdilo. Zato tam byla šedivá krychle s nesčíslnými dveřmi a dvířky ve stěnách, stropě a podlaze a také zásuvkami až po zásuvnou skříň na lidi, z nichž padaly pistole, a které někdy nešly otevřít a jindy se otevíraly samy. A z nich zírali, vypadávali, vycházeli a v nich mizeli lidé. Jinak byla scéna holá, jen ve 2. jednání visely ze stropu obrovské fíkusovité listy a Juliette s Michelem si tam udělali piknik, při kterém se milovali, pohádali a Michel Juliette zastřelil. Pak před ostatními předstíral, že je živá a různě ji objímal, až se mu nakonec podařilo ji hodit do propadla. To se ovšem odehrálo ve 2. jednání, zatímco první začíná Michelovým zmateným vstupem se zakrvavenýma rukama. A ve třetím jednání se postavy brodí mlhou pokrývající podlahu jeviště, někde v pozadí se objeví ona šedivá krychle s dvířky a po jevišti se pohybují zájemci o sny, přičemž Michel se znovu a znovu dožaduje snu s Michelle, jejíž zpěv ze ozývá ze zákulisí nebo se pohybuje v pozadí jeviště. Nakonec zklamaný Michel nejspíš zastřelí i sebe. Je zjevné, že to je Juliette opravdu dosti vzdálená tradičnímu pojetí. Místo surrealistické poetiky se setkáváme spíš s absurdním humorem, který je pro mne hlavní a sympatickou polohou inscenace.
Klíčové postavy Juliette a Michel zpívají a hrají Magdaléna Kožená a Rolando Villazon. Kožená zpívá uvolněně a je skvělá i herecky, navíc žensky půvabná, Villazon je herecky výrazný, i když jeho projev je poněkud monotónní, s občasnými drobnými nedostatky v expresivních pěveckých pasážích. To ale říkám jen jako úlitbu kritikům, protože celkově i on podal skvělý výkon. Martina Janková si před časem libovala, jak je režisér Guth vstřícný ke zpěvákům a nechá je role dotvářet. Někdo se s touto podobou Michela těžko vyrovnává, profesionální kritici, alespoň ti čeští, jsouce bezpochyby experty odhodlanými bránit Martinů proti všem, prakticky všichni. Naproti tomu diváci, kteří necítí vlasteneckou povinnost hájit odkaz "našeho" Martinů, projevovali neskrývané nadšení vyčíslitelné počtem opon. A je inscenace určena jim nebo paní emeritní profesorce Janáčkové a paní redaktorce Drápelové-Drákulové? Ale nebyli to jen tito dva ústřední zpěváci, kdo byli výborní. Minimálně bych jmenoval Richarda Crofta (komisař), Thomase Lichteneckera (malý Arab) a Jana Martiníka, velkého zpěváka malých rolí. (Ale v příštím roce se divadlo rozhodlo ho odškodnit písňovým recitálem.)
Ovšem zpráva by byla neúplná, kdybych vynechal orchestr a dirigenta. Jejich výkon byl soustředěný a přesný, hudba zněla v nezvykle hutných a ostře řezaných plochách, což si nikdo kritizovat nedovolil, přestože hudba je pro operu mnohem podstatnější než vždy poněkud ujetý příběh. Uvědomíme-li si Barenboimovo vytížení (viz shora), je to skutečný mág a ten dojem je umocněn děkovačkou, kdy na jeviště nastoupí celý orchestr s dirigentem uprostřed. Není divu, že muzikanti si ho před 14 lety pojistili tím, že ho zvolili dirigentem na doživotí.
Lyrische Oper in drei Akten von Bohuslav Martinů H. 253
Text von Bohuslav Martinů nach Georges Neveux' Theaterstück »Juliette ou la Clé des songes«
Getrieben von der Suche nach einer Frau mit dem Namen Juliette kommt Michel zurück an jenen Ort, wo er sie das letzte und einzige Mal gesehen hat. Doch etwas hat sich verändert: alle Menschen haben hier ihr Gedächtnis verloren. Schließlich findet er ...
MUSIKALISCHE LEITUNG: Daniel Barenboim
INSZENIERUNG: Claus Guth
BÜHNENBILD: Alfred Peter
KOSTÜME: Eva Dessecker
CHOREOGRAPHIE: Ramses Sigl
LICHT: Olaf Freese
CHOR: Martin Wright
DRAMATURGIE: Yvonne Gebauer, Roman Reeger
PREMIERE: 28. Mai 2016 | 19:00 UHR
Představení 7. června 2016
JULIETTE: Magdalena Kožená
MICHEL: Rolando Villazón
KOMMISSAR | (BRIEFTRÄGER) | (WALDHÜTER) | BEAMTER: Richard Croft
KLEINER ARABER | 3. HERR | JUNGER MATROSE: Thomas Lichtenecker
ALTER ARABER | ALTVATER JUGEND | ALTER MATROSE: Wolfgang Schöne
VOGELVERKÄUFERIN | 1. HERR | HANDLESERIN: Elsa Dreisig
FISCHVERKÄUFERIN | ALTE DAME: Adriane Queiroz
MANN MIT HELM | VERKÄUFER VON ERINNERUNGEN | BETTLER: Arttu Kataja
MANN AM FENSTER | STRÄFLING | NACHTWÄCHTER: Jan Martiník
2. HERR: Natalia Skrycka
LOKOMOTIVFÜHRER: Florian Hoffmann
TÄNZER: Oren Lazovski, Alexander Fend, Nikos Fragkou, Uri Burger, Floris Dahlgrün, Victor Villarreal
STAATSOPER IM SCHILLER THEATER
STAATSKAPELLE BERLIN
STAATSOPERNCHOR
In französischer Sprache
mit deutschen Übertiteln
ca. 3:10 h | inklusive 2 Pausen
Žádné komentáře:
Okomentovat