Ve vídeňském muzeu Albertina probíhá velká výstava s názvem "Od Chagalla k Malevičovi - ruská avantgarda", jejíchž 130 exponátů pokrývá oblast výtvarného umění, především malířství, v Ruském imperiu přibližně od poloviny prvního desetiletí 20. století a v navazujícím imperium bolševickém.
 |
| Chagallův obraz "Procházka" na schodech Albertiny |
V 11 sekcích sleduje krátké období ruské avantgardy jako vrcholné drama způsobené rozmanitostí avantgardních hnutí, která byla navzájem tak odlišná, a urputně bojovala o své místo na slunci. Umožňuje návštěvníkům vnímat zážitek z vizuálního napětí vlastního této heroické fázi ruského umění, což je cílem výstavy. To se lze dočíst na webové stránce Albertiny.
V té době ovšem Rusko nebylo, na rozdíl od mnoha desítek následujících let, odříznuté od světa. I když celkově zaostalé, byli v něm lidé bohatí a kulturní. A ve výtvarné oblasti mělo sběratele jako Ivan Morozov a Sergej Ščukin, kteří shromažďovali díla moderních evropských malířů od impresionistů přes Gauguina, Matisse až k Picassovi. A byly v něm umělecké školy a moskevská malířská akademie a malíři, kteří měli možnost cestovat po Evropě.
Existovala i řada uměleckých skupin, které se soustřeďovaly okolo výstavních projektů. Michail Larionov (1881-1964) navštívil roku 1906 Gauginovu výstavu v Paříži a o 2 roky později uspořádal v Moskvě výstavu Zlaté rouno, kde byly předvedeny také obrazy Matisse, Deraina, Braqua, Gauguina a Van Gogha. Mezi prosincem 1910 a jarem 1913 pak zorganizoval 4 výstavy, ta první vedle francouzských malířů představila i Nataliji Gončarovou (1881-1962), samotného Larionova, Vladimira Tatlina (1885-1953) a Kazimir Maleviče (1878-1935). Vystavovali však i v západní Evropě, například Gončarova v pařížském Salónu 1906 nebo spolu s Larionovem na berlínském podzimním salónu 1913.
Podle názvu první výstavy pak vzniklo hnutí "Bubnovyj Valet" (Kárový svršek), které se rozpadlo za 7 let, ale již v roce 1913 z něj odešli Larionov, Gončarova a Malevič, kteří byli soustředěni kolem výstavy "Oslí ocas". V témže roce měla Goncharova v Moskvě samostatnou výstavu, kde představila 80 svých obrazů. Vladimir Tatlin (1885-1953) navštívil v roce 1913 Paříž a byl velkým obdivovatelem Picassa. Larionov byl také teoretikem malířského stylu rajonismus, jehož manifest vydal v roce 1913.
 |
| Gončarova a Larionov v roce 1913 |
Larionov a Gončarova odešli v roce 1915 do Švýcarska a pak do Paříže a věnovali se především scénografii pro Ďagilevův Ruský balet.
Malevič v roce 1913 napsal Futuristický manifest a o 2 roky později vystavil proslulý Černý čtverec, a napsal pojednání Od kubismu k suprematismu, jehož krédem bylo: pryč od kubismu k absolutní neobjektivitě. Mluví o tom takto: "Když jsem se roku 1913 pokoušel v zoufalé snaze osvobodit umění od zbytečného břemene předmětnosti, nalezl jsem nakonec útočiště ve formě čtverce a vystavil jsem obraz představující pouze černý čtverec na bílém pozadí."
 |
| Malevičovy základní suprematistické formy: čtverec, kříž, kruh |
K Malevičovi se připojili Olga Rozanova, Ivan Klyu, Ljubov Popov či Alexandra Exeter. Leč futurismus zůstal hlavním proudem avantgardy.
První světová válka zamíchala osudy řady z umělců zvláštním způsobem. Gončarova a Larionov, jak již bylo řečeno, odešli do Švýcarska, později do Francie, a do Ruska se již nevrátili. Někteří se vrátili dobrovolně, na př. Vasilij Kandinsky (1866-1944), který po létech v Německu, kde patřil z zakladatelům expresionistické skupiny Der Blaue Reiter, nemohl jako ruský občan zůstat v nepřátelské zemi. Po několika letech práce pro sovětskou moc odešel do Bauhausu v Německu a poté do Francie, kde za 2. světové války zemřel. K této skupině patřil i další Rus Alexej von Jawlensky (1864-1941), který získal v roce 1934 německé občanství. Marc Chagall (1887-1985), Žid pocházející z dnešního Běloruska, který se vrátil v roce 1914 domů, aby se oženil, a protože mezitím vypukla válka, strávil dalších 9 let v Rusku. Teprve v roce 1923 odešel do Francie. Do Ruska se již natrvalo nevrátil a stal se jedním z nejuznávanějších malířů 20. století, jehož styl nelze přiřadit k žádnému z moderních -ismů. Nejhůř asi dopadl Malevič, který v Rusku zůstal natrvalo, nejprve učil s Chagallem ve Vitebsku, a pak se více méně propadal, až roku 1935 zemřel. V roce 1927 strávil několik měsíců v Německu, ale k emigraci se neodhodlal. V tvorbě se vrátil k figurálním námětům, i když ne k sorele. Vladimir Tatlin naopak začínal jako komisař kultury a současně hlavní osoba konstruktivistického hnutí, byl autorem slavného návrhu na památník III. internacionály, později byl profesorem v Moskvě a Kyjevě, ale i on ve 30. letech zapadl.
Je třeba říci, že na převzetí moci bolševiky reagovala řada výtvarníků pozitivně a spolupracovala s nimi. Jedni byli avantgardou dělnické třídy, druzí umění. V prvních letech se dokonce zdálo, že patří k sobě, a futurismus se dokonce stal jakousi oficiální doktrínou v umění. Pro agitaci a propagandu pomocí umění neboli agitprop byly dokonce vytvořeny zvláštní odbory orgánů komunistické strany, později proměněné v ideologická oddělení, kde avantgardní umělci nacházeli také uplatnění.
Ten vztah postupně ochaboval a roku 1932 byly všechny avantgardní umělecké směry a skupiny zakázány a posléze se stalo oficiálním směrem pouze to, co dostalo název socialistický realismus.
Jsou to pozoruhodné příběhy lidské i umělecké, které především dokládají úzké propojení mezi hlavními kulturními centry Evropy, k nimž tehdy patřila i Moskva. Umělci ze západní Evropy vystavovali v Rusku, ruští jezdili do Paříže a vstřebávali rychle se měnící umělecké proudy, které doplňovali o ruskou realitou.
Ovšem v dnešní napjaté době, kdy ruská státní propaganda útočí s obrovskými náklady na Evropu a vědomí Evropanů, je naivní se domnívat, že výstava, jejímž sponzorem je Gazprombank, spoluautorem petrohradské muzeum a partnerem společnost rakouskou-ruského přátelství s bývalým ruským velvyslancem v čele, je pouze kulturní záležitostí.
I když nenápadně, ale přesto vytváří pocit, že jde o záležitost v zásadě ruskou a výdobytek ruské civilizace, protiváhu té západní. Což zanechává dojem rozpačitý, neboť o výlučnosti ruské civilizace a její superiority bylo z ruských úst nejvyšších slyšet v poslední době mnoho. Před nedávnem použila Magda Vašáryová v jednom interview výraz "österreichisierung" k charakterizaci státní politiky až příliš vstřícné k Rusku. To se mi znovu vybavilo, když jsem výstavu zhlédl.
A je tady ještě druhý aspekt. Shodou okolností probíhá v Dolním Belvederu výstava konfrontující modernu rakouskou a českou z doby zhruba stejné jako výstava Chagall... Vídeň v té době byla jedním z hlavních kulturních center celé Evropy a tím spíš zemí, které byly součástí Rakousko-Uherské říše. Přesto autory výstavy ani ve snu nenapadlo nevzít na vědomí, že šlo o umělce české. To, že významní architekti byli žáky Otto Wagnera, že členy vídeňské Secese byli na př. Mucha, Hynais, Myslbek, Sedláček, Schweiger, je sice pravda, ale šlo o českou kulturu.
Naopak ze tří zřejmě nejvýznamnějších umělců prezentovaných na výstavě v Albertině byl Chagall běloruský Žid, který navíc většinu života strávil mimo Rusko, Malevich ukrajinský Polák. Ukrajinec byl Tatlin, také Vasilij Kandinsky vyrůstal na Ukrajině, i když byl Rus. Tento aspekt je ovšem autory i kunsthistoriky, a to nejen ruskými, obecně naprosto přezírán. Jako kdyby Ruské impérium se svými 78 guberniemi bylo navždy nedotknutelné. Pak se nelze divit, že nejvyšší představitel Ruska bez zábran prohlásí, že žádný ukrajinský stát vlastně neexistuje.
Mnohdy se říká, že politika do umění nepatří. Je ale hloupé, když si to myslí jen jedna strana.
Žádné komentáře:
Okomentovat