Byl jednou jeden český milionář z Kalifornie...

Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti

A ty couváš ve vlastním životě pomalu

Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru

Jak v hospodách české písně zpívají

NA POČÁTKU BYLO...

Bylo nám něco málo přes 15 let, chodili jsme do jedenáctiletky, což byl raně socialistický vzdělávací experiment redukující gymnázium do podoby tříletého torza, ale on byl trochu jiný. Přinášel časopisy, o kterých se v dělnických dolních Holešovicích na periferii pražského centra moc nevědělo - Světová literatura, Host do domu, Květen. Ale nejen to, měl i bojovného ducha, a tak jsme o předmaturitních Velikonocích absolvovali vyčerpávající výlet na kolech někam za Zbraslav. A o pár týdnů později se konala školní akademie, kde Petr Šporcl odříkával trochu toporně Nezvalova rytíře Des Grieux a Jana Kmochová byla půvabnou Manon. A my, okouzlení puberťáci, jsme s Karlem R. rvali v přilehlém parku šeříky pro vdovu po básníkovi, který zemřel o měsíc dříve. Jestli to byla manželka Františka nebo matka Nezvalova malého syna Olga už nevím, ale připadala mi mladá. Tu vdovu nějak zařídil Miloš. A také jsme chodili k vyhlášenému holiči na Václavském náměstí, určitě jsme tam byli před maturitním plesem, abychom byli dokonalí mladí gentlemani (na holení to ještě moc nebylo), a na hodiny francouzštiny k paní profesorce Villániové na konci Sokolské ulice, tehdy oáze klidu těsně před konečnou šestky a světa. A pak jsme ještě se dvěma půvabnými spolužačkami vyráželi do víru velkoměsta na Václavské náměstí a v automatu Koruna se opíjeli jahodovým koktejlem za 2 Kč.

Bydlel na magickém místě v rohovém domě Na zábradlí 1, na nároží arkýř s barevnými skly v oknech, a zkoumali jsme tajemná místa v okolí. Pachtovský palác naproti, kde hrával Mozarta a na zpustlém nádvoří se povalovaly renesanční sloupy a plastiky a z druhé strany se tam zrovna rodilo Divadlo na zábradlí, Anenský klášter proti divadlu a zašlé dvory s kůlnami a garážemi vedle, přes ulici míval Oskar Kokoschka ateliér, odkud maloval Prahu a obluzoval tam svou mladičkou přítelkyni, a u řeky kdysi Václav IV. laškoval s lazebnicí Zuzanou a o něco později tam bydlel i Karel Havlíček Borovský.

Miloš Sovák senior

Miloš Sovák junior

Milošův tatínek mi připadal nepřístupný a starý, zato maminka laskavá a mladá. Což byl omyl dokumentující relativitu čehokoli, protože tatínkovi bylo tehdy lehce přes 50 a maminka byla mladší jen o 5 let. Později jsem pochopil, že tatínek byl něco jako matrice jeho vlastností. Profesor Miloš Sovák senior se narodil roku 1905 v Bechyni jako nejmladší ze 7 dětí nezámožného profesora keramické školy a maminky, v jejíž rodinné linii bylo 7 lékařů. Měl rozsáhlé znalosti a bohaté životní zkušenosti, včetně působení jako lékař na nepředstavitelně chudé Podkarpatské Rusi, a postupně se stal nejvyšší autoritou mezi českými logopedy a foniatry a autorem odborných knih v češtině i jiných jazycích a u Kolína nad Rýnem je škola, která nese jeho jméno. Byl však též publicistou s literárními ambicemi a jeho přítelem byl básník Vítězslav Nezval, který byl navíc kmotrem Miloše juniora. Odtud ta vdova na školní akademii.

Po maturitě jsme se ještě nějaký čas stýkali. Například jsme se sešli zjara na lavičce v Letenských sadech, věřím, že bych jí ještě našel, a oba neúspěšně usilovali o přízeň dívky, která seděla mezi námi (před časem jsem jí potkal a říkal si naštěstí), kolem 1. máje 1959 se potloukali trochu ovíněni Starým Městem, a v srpnu, kdy dostal k plnoletinám starou aerovku kabriolet, kterou parkoval v jednom z těch dlouhých průchodů mezi Anenským náměstím a Karlovou ulicí, jsme se pyšně vozili po Václaváku a doufali, že nechcípne motor, protože pak by musel jeden z nás vyskočit, roztlačit stroj a za jízdy znovu naskočit. Chcípl.

Pak se však naše cesty a zájmy vzdalovaly. On vystudoval medicinu a současně se angažoval v Mezinárodním svazu studentstva, který ho údajně vyslal kamsi na západ, kde on zůstal. Jak bylo zvykem v dobách budování socialismu, objevily se pomluvy, že této neúctyhodné organizaci ukradl auto.

A potom nás osvobodilo 500 000 přátel s tanky, naše mládí pohřbilo bahno Husákova uhnívání a my jsme se desítky let neviděli. Jen Jana Bartošová, která koncem 70. let emigrovala do USA a později občas přijížděla, si stěžovala, že mu telefonovala do Kalifornie a až když mu hodně důrazně vysvětlila, že od něj nic nechce, jen ho pozdravit, přiznal, že ví o koho jde, a přátelsky se dohodli, že se musí sejít. Nestihli to.

A PO LÉTECH...
Takže plynula léta, vlastně desítky let, přišla revoluce a po ní se Miloš začal vracet, posléze zprivatizoval jeden z farmaceutických podniků v Modřanech, což nebyl skvělý byznys, ale svým způsobem charita, protože všechno je nakonec v lidech a ti jaksi nebyli. A mne tam náhodou mé podnikání v polovině 90. let přivedlo. Nejprve jsem se dostal do kontaktu s jeho mladším bratrem, kterého povolal z Kanady, aby vedl jednu část modřanského podniku. Nějak se nám však nedařilo se setkat s Milošem. Já jsem tenkrát často odjížděl a on byl světoobčan. Leč náhoda pomohla. Jednou jsem šel kamsi na návštěvu a dole u schránek ležel na zemi dopis. Zvednu ho a adresát je Věra Soukupová, dobře známá operní zpěvačka evropského formátu, která bydlela přes ulici. Otočím a odesilatelem je dr. Marta Sováková a německá adresa. Volal jsem do Modřan, jestli mají o dopis zájem a za pár dní se ozval Miloš, že Marta Sováková je jeho matka, která žije v penzionu v Německu, Věra Soukupová jeho teta, a on bude v Praze, takže bychom se měli sejít.

A tak jsme se potkali v jakési malostranské vinárně a za pár hodin probrali celý život. Především ta pověst o jeho odjezdu samozřejmě nebyla pravdivá. Šlo v podstatě o osobní záležitost, ve které mu stát zastupovaný StB dělal velké problémy a on viděl emigraci jako jediné řešení. Naštěstí se dostal do světa ještě ve věku, kdy mohl dál studovat a vytvářet vztahy se svými vrstevníky dřív, než se stanou součástí byznysu. A to bylo nesmírně důležité.

Konkrétně se po útěku z Československa dostal do Kodaně, kde na univerzitě získal radiologickou odbornost a později obdržel stipendium James Picker Foundation orientované na radiologii, které mu umožnilo se dál vzdělávat nejen v oboru, ale i souvisejících disciplinách, především chemii. Pokračoval v Temple University ve Filadelfii a nakonec se usadil v San Diegu ve Spojených státech a na University of California se stal profesorem radiologie. V roce 1981 založil v kalifornské La Jolla firmu Biophysica Inc., laboratoř pro výzkum lékařského zobrazování, cytostatik a fytochemikálií pro léčbu rakoviny. V roce 1992, jak již bylo řečeno, zprivatizoval farmaceutický podnik Interpharma v Modřanech, jehož výrobní provozy rozsáhlou investicí z gruntu modernizoval do úrovně, která umožnila získat certifikát Správné výrobní praxe od americké Food and Drug Administration.

Interpharma

Bylo by naivní předpokládat, že ve výrobě nevyužil svého objevu jedné z klíčových rentgenkontrastních látek nebo unikátního postupu k výrobě prvního proteázového HIV inhibitoru Nelfinaviru. Ostatně byl autorem 22 patentů, které jeho postupy chránily.  A současně autorem více než 170 odborných článků, kapitol v knihách, monografií a také prezidentem řady mezinárodních sympozíí a členem vedení významných farmaceutických firem.

Jenomže Miloš nebyl jen lékař, vědec a podnikatel. Byl to skutečný kosmopolita, který kromě ranče v Kalifornii nedaleko La Jolla, měl ještě byt v pařížské ulici Rue Jacob se slavnou kavárnou Les Deux Magots za rohem, v Provence nedaleko Avignonu a také v Praze na Malé Straně. A po o něco starší japonské manželce, s níž měl dceru Miku, která je dnes ředitelkou ve velké farmaceutické společnosti, měl od 90. let druhou ženu, o dost mladší rakouskou novinářku, s níž žil především v Paříži a měli dva syny - Maxmiliana a Eliota.

Miloš Sovák u okna a jeho žena vpravo v jejich pařížském bytě na Rue Jacob,

pár kroků od Boulevard Saint-Germain a slavné kavárny Les Deux Magots

Což je na jeden život docela dost, ale on i překládal z a do češtiny, a za knihu překladů Nezvalových básní nazvanou Antilyrik and Other Poems, která vyšla roku 2000 v Sun and Moon Press (Green Integer), dostal spolu s Jerome Rothenbergem cenu od PEN Center USA. Navíc osobně navrhoval a vydával malé edice bibliofilií ve svém nakladatelství Ettan Press. A vlastnoručně je tiskl na stejnojmenném lisu, který sám v roce 1968 zkonstruoval, protože ten, který měl v Dánsku, nebyl pro transport do Ameriky zrovna šikovný. A posléze těch lisů vyrobili a prodali 3000.

ruční grafický lis MS-3

ukázka tisků

A byl milovníkem hudby a opery zvlášť. A také přesvědčivým vypravěčem, takže vydavatel Antilyric stále věří tomu, že sekretářka ředitele nemocnice, kde pracoval za revoluce 1945 dr. Sovák senior, zastřelila z okna pistolí řidiče tanku, který se připravoval na budovu vystřelit. Rána prý šla přesně do hlavy a tank se pak točil dokola, neboť mrtvý řidič padl na řízení. A také byl charitativně činný, takže hned po revoluci poslal do Čech velkou bednu knih, protože Jan Stráský, který ho v předcházejícím roce v Kalifornii navštívil, žádal o pomoc. Nikdo se už neobtěžoval mu poděkovat.

A potom, po pár lahvích vína v té malostranské vinárně, kde jsme také rozvíjeli plány, co všechno bychom společně mohli, u čehož zůstalo, nastartoval pan profesor svůj velký černý Mercedes a projeli jsme v něm celé své pražské mládí křížem krážem.

Počátkem roku 2008 jsem mu posílal e-mail a lákal ho na setkání spolužáků pří příležitosti 50 let, která utekla od naší maturity, a přiložil také 50 let starý naskenovaný plakát zvoucí na maturitní ples. Za týden přišla tato odpověď:

 "Plesati budeme 2008.

Ahoj Miroslave, jak krasne po tolika letech hlas z casu relativni bezstarostnosti... Ja ziji v San Diegu, bohuzel mne klati jakasi nehodna choroba a tak mohu jen doufat, ze se mi to podari se zucastnit. Clovek jaksi pozbyva prava byti panem sveho casu...

Doufam, ze se to povede. Velmi bych se na to tesil.
Srdecne zdravim a dekuji Milos"

Miloš Sovák zemřel o rok později, 29. ledna 2009, ta nehodná choroba byla zhoubná. Část majetku odkázal kalifornskému Nagourney Institute na výzkum rakoviny.

Z ČEHOŽ PLYNE
Tohle mi tak proběhlo hlavou, když jsem nedávno jel kolem Masarykovy školy na Ortenově náměstí a uviděl tam kvetoucí šeříky, přesně stejné, jako jsme s Karlem R. před 58 lety rvali pro paní Nezvalovou.

šeříky u Masarykovy školy na Ortenově náměstí

A jen tak mimochodem, v předsálí auly přežila dobyvatelská a budovatelská desetiletí deska s nápisem: "Tato školní budova byla vystavěna obcí pražskou v roce 1925 a nazvána školou Masarykovou na paměť 75. narozenin vůdce národa v bojích za svobodu a prvního presidenta Československé republiky". Což nemůže nebýt zdrojem optimismu, protože když tohle přežilo 40 let "budování rozvinuté socialistické společnosti", můžeme my přežít i podlé pokusy o jeho renesanci. A také nás může těšit fakt, že když to dokázal on, který seděl vedle nás v lavici, vlastně jsme mohli i my. Jen kdyby se nám chtělo být o trochu pracovitější, důslednější a zvídavější, nebo kdyby si dal tatínek před naším početím o panáka méně. Svět není tak špatné místo k provozování života. Proto je třeba

DON’T HAVE NO TIME FOR WEEPING
(Tak přeložili Nezvala pánové Sovák a Rothenberg)

[1] Harry Fischer Award za vynikající přínos ve výzkumu kontrastních látek je od roku 1989 udělována Contrast Media Research Society. Harry Fischer (1921-1998) byl zakladatelskou osobností v tomto oboru