Celý absurdní systém bolševické moci, tak jak ho vymyslel Marx, vylepšil Lenin a k dokonalosti přivedl Stalin, byl postaven na pochybném tvrzení, že vládnout mají ti, kdo nic nemají, protože oni jsou tvůrci hodnot. A pro začátek si mají vzít co nejvíc z toho, co ti druzí za dlouhé generace nahromadili. Ale protože nemohou vládnout všichni současně, musí mít předvoj vyvolených, který povládne jejich jménem. Tím se staly komunistické strany. To je podle Marxových následovníků to pravé naplnění hesla "volnost, rovnost, bratrství."
Problém však byl v tom, že vyvolení kupodivu nejsou ti nejschopnější a ono to celé jaksi nefungovalo. Rozhodně hůř než u konkurence, která nadále ctila soukromé vlastnictví. Tak se předvoj soustředil alespoň na svou moc. Protože však víru časem ztratili mnozí z těch, kteří jako všeobecně uznávané autority pomáhali tu mocenskou kliku držet pohromadě, začala se stavba drolit. Nakonec došla i řada vyvolených k závěru, že je lepší mít peníze, protože to je konec konců také moc, a že demokracie, která to umožní, má tudíž své výhody.
Jenomže ta doba absolutní moci není tak vzdálená, aby se na ní zapomnělo. Navíc moc je velká čarodějka, která si vždycky najde své milence jako Sirény plavce. A tak přichází ti, kterým nestačí jen moc zprostředkovaná penězi, takže zatouží po moci přímé. Došli k tomu, že stačí nahromadit dostatečnou částku peněz. A za ně si pořídit prostředky, kterými lze ovlivnit vědomí lidí tak, aby se té pofidérní demokracie dobrovolně vzdali.
Televize, noviny, internetové kanály. To vše je ke koupi. A také novináři, kteří naplní tato media obsahem. A na co mají lidi nalákat? Na moc a bohatství nových chlebodárců? Sotva. Ale na ohrožení vlastních jistot, na to, že je někdo jiný okrádá, to by šlo. A neokrádají je noví chlebodárci, nýbrž ti, koho si demokraticky zvolili, a z nichž někteří se nechali zkorumpovat. A pak je tady ještě rodná vlast. Vlast, která je po tisíciletí zdrojem našeho bezpečí, našich jistot. A co teprve vlast, kterou ohrožují staří nepřátelé z Evropy i noví přivandrovalci? Pak jsme všichni na stejné lodi, chudí i bohatí.
A také potřebujeme spojence. Mají to být země, kde se pěstuje demokracie? A které prosperují? To v žádném případě. Skuteční spojenci jsou ty země, jejichž vůdcové budují svou moc na podobných principech. Vlast, jako rodná matka, jejíž hruď nás nakrmí a ochrání před společnými nepřáteli. Před potřebou rozhodovat se a jednat. Před váhavými a těžkopádnými demokraciemi. Před Havlovými pohrobky.
Ale současně nám nic nebrání předstírat, že s těmi demokraciemi dál vyznáváme stejné principy, protože to se nosí. Oni nás stejně nehodí přes palubu, na to jsou moc bázliví a nerozhodní. Prostě demokrati.
A ten komunismus? To je jen době poplatná cesta k moci. Už nikdy se nevrátí, jeho doba je pryč. Kde jsou ti břídilští tajemníci v tesilových oblecích? My také ovládáme všechno a ještě nosíme hadry od Ultimate Bespoke a hodinky Patek, říkají si noví předsedové. Ale pomatenci, kteří tuhle víru vyznávají, ti se hodí. Vždyť prostředky, které znají, které pro ně ztělesňují komunismus, to jsou stejné prostředky, jako ty naše. Oni jsou loseři, ale když bude třeba, lze se na ně spolehnout. Takže v duchu demokratických tradic je rozhodně nebudeme ze společnosti vylučovat.
A Stalin v Rusku? To je přece ten efektivní manager, který udělal z Ruska velmoc, podsouvá Putin národu. A že byl komunista, že byl hladomor a teror? Byla taková doba, ostatně nikdo není dokonalý, že, i já mám tu partajní knížku schovanou, říká. Nicméně dnes je Stalin především symbol, mnoho jeho pamětníků už nežije, ale lidská paměť prý ve skutečnosti sahá přes 3 generace. A s tímhle vzorem se mohou poměřovat a obhajovat jím své jednání vládci současní a s odvoláním na něj používat i stejné metody. A o to jde, o lidi a o metody.
Ovšem toto všechno jsou svým způsobem problémy minulé, něco jako když se generálové připravují na minulou válku. Změny, které se na lidstvo valí, a rizika s tím spojená mají zcela jiné dimenze, ale o tom nejspíš jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat