Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

sobota 26. března 2016

GB 1. Brány Londýna

Středověk měl své přednosti. Dokonce ještě v 19. století měla mnohá města brány, které se na noc zavíraly, aby zlotřilí lapkové a nestydaté helmbrechtnice nemohli řádit v temných uličkách. Těmi branami navíc projížděly jen koňské povozy, zatímco dnes je způsobů jak vstoupit do města daleko víc. S trochou velkorysosti se však dají za brány měst považovat nádraží a letiště. Takový Londýn s 8,5 miliony obyvatel má velká letiště hned čtyři: Heathrow (22 km od středu Londýna, 74 mil. cestujících ročně), Gatwick (46 km na jih, 32 mil. cestujících), Stansted (48 km na severovýchod, 22 mil.), Luton (56 km na sever, 7 mil. cestujících). Praha pro srovnání stagnuje okolo 12 mil. cestujících, což ovšem není na 1 milion obyvatel zas tak málo.

Protože z Česka létají na Heathrow jen British Airlines, některé další společnosti na Gatwick a výhodné spoje low cost neboli nízkonákladových společností Ryanair a Easyjet na Stansted, octl jsem se na tom posledním i já. Po rychlé elektronické kontrole pasů v Praze, stále důkladnější bezpečnostní kontrole a letu, který trvá zhruba 100-110 minut, je vstup touto bránou do Anglie jednoduchý. Elektronická kontrola pasů je opět rychlá, zavazadlo z nákladového prostoru jsou dodáno promptně. Mimochodem letiště Stansted postavila za 2. světové války americká armáda a odtud byla vedena letecká podpora invaze do Normandie.

Dostat se z této vnější brány Londýna do necelých 50 km vzdáleného centra hlavního města lze speciálními autobusy, které jezdí každých 15 minut nebo vlakem Stansted Express. Autobusy jedou déle a zajíždí na několik míst v centru, nejzápadněji k Marble Arch na konci Oxford Street a začátku Hyde parku. Cesta vlakem je pohodlnější, rychlejší a zajímavější. Ovšem ceny nejsou zrovna mírné. Jednosměrná jízdenka stojí 19 Ł, nejvýhodnější zpáteční pro 2 osoby pak 11 Ł, autobus je o poznání lacinější. Nástupiště vlaku je pod odbavovací halou a první překvapení je, že zřízenec jízdenku zakoupenou přes internet ani neprohlédne a projdeme dovnitř. Na vyplnění kolonek kdy a odkud se jelo, které jsou na jízdence předtištěny, si nevzpomněl ani náhodou.

Z pohodlného vlaku lze sledovat krajinu, kterou se od severu blíží k Londýnu. Jsou tam zvlněná místa a rozblácené louky pod nimi, jen ovce chybí, ale hlavně spousta vodních ploch s upravenými trávníky a klubovými domky kolem nebo jen tak obklopených divokými křovinami, které ještě blížící se jaro neobdařilo zelení, i vyvýšené toky s břehy vyztuženými kládami nebo fošnami, s přístavišti lodí úplně jiného typu než ve Středomoří, nebo třeba i v Holandsku. Jsou to takové bytelné neohrabané lodě, dříči, kteří vydrží ledacos, i vraždit by se tam mohlo. Jak se blížíme k Londýnu, objevují se obydlí. Nejprve takové ty úhledné, maličké domečky jako pro trpaslíky, pak skladové objekty, průmysl, větší domečky, domy a nakonec po 47 minutách druhá brána Londýna - nádraží Liverpool Street. kde je i stejnojmenná stanice metra. A ne ledajaká. A u východu zase nikoho nezajímají jízdenky z internetu, přestože ostatní bez platného dokladu z nástupiště nevypustí.


Liverpool Street Station neleží na té úplně první západo-východní trase londýnského metra, která spojovala londýnská nádraží severně od centra, do provozu byla uvedena o 12 let později roku 1875. Zažila tak pionýrské časy parních lokomotiv v podzemních tunelech, kdy se městská správa zdráhala povolovat odvětrávací šachty, kterými by unikaly kouř a pára, neb by to plašilo koně. Ale i to je dávno zapomenuto, celé londýnské metro bylo po roce 1905 rychle elektrifikováno.

Co však našince překvapí dnes je, že před vchodem do elegantního nádraží najde skupinovou plastiku a na zdi desku konstatující, že toto místo se nazývá Náměstí naděje podle převážně židovských dětí z Německa, Rakouska, Polska a Československa, které Anglie začala přijímat po Křišťálové noci, úděsném protižidovském pogromu zorganizovaném ve Velkoněmecké říši nacisty 6 týdnů poté, co byla v září 1938 podepsána Mnichovská smlouva. Když nacisté napadli 1. září 1939 Polsko a Anglie s Francií jim vyhlásily válku, transporty skončily, Díky rozsáhlé iniciativě britských občanů bylo téměř 10 000 děti zachráněno před smrtí v nacistických lágrech. A jedním z těch zachránců byl i Nicholas Winton, který se podílel na organizaci transportů celkem 669 dětí z Prahy mezi 14. březnem a 2. srpnem 1939. Poslední vlak se 250 dětmi vypravený z Prahy 3. září 1939 byl vrácen.




Autorem plastiky na Hope Square je v Německu narozený (1929) izraelský sochař Frank Meisler, který byl jedním z oněch 10 000 zachráněných dětí a vyrostl v Anglii. Podobné skulptury má také před nádražím v polském Gdansku a berlínském na Friedrichstrasse.

A tak jsem se v té mé bráně do Londýna sešel docela překvapivě se 669 krajany, což mi připadá smysluplnější, než vzpomínat třeba na Mnichovskou smlouvu.

Žádné komentáře:

Okomentovat