70 let železné opony. A poučení?

Ve druhé polovině 30. let působil sir Winston Leonard Spencer-Churchill (1874-1965) dojmem člověka, který má svá nejlepší politická léta za sebou. Byl sice poslancem britské dolní sněmovny za vládnoucí konzervativní stranu, avšak bez jakékoli významné funkce, a svým odporem proti politice ústupků Hitlerovu Německu patřil ve straně k opoziční menšině. Ten odpor se ještě zvýraznil po podpisu smlouvy postupující Německu část Československu v září 1938 a Churchill byl m.j. jedním z těch, kdo navrhli československého prezidenta Beneše na udělení Nobelovy ceny míru. Jak šly události roku 1939, Churchillova pozice se měnila a po vpádu Německa do Polska a vstupu Anglie do války se dne 3. září stává Prvním námořním lordem admirality a po rezignaci premiéra Chamberlaina je od 10. května 1940 ministerským předsedou a ministrem obrany. Ve svém projevu k parlamentu o 3 dny později řekl: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot." Za měsíc padla Francie a Anglie zůstala sama proti vyzbrojenému Německu, které se ve válečné euforii chystalo překročit kanál La Manche a vylodit v Anglii. Rusko tehdy bylo spojencem Německa a Amerika byla mimo. V srpnu 1940 zahájilo německé letectvo mohutné bombardování jako přípravu na invazi. Je obrovskou zásluhou Churchilla, že se to nepodařilo a Německo bylo za dalších 5 let rozdrceno.

"I have nothing to offer but blood, toil, tears and sweat."

V prvních poválečných volbách však byli konzervativci poraženi a 27. července 1945 Winston Churchill opustil Downing Street 10 a od té doby vedl "pouze" konzervativní opozici v parlamentu.
3/4 roku po skončení války v Evropě, 5. března 1946 pak 72letý Winston Churchill pronesl jeden ze svých nejskvělejších projevů - historickou řeč ve Westminster College ve Fultonu. Přestože byl v USA jako soukromá osoba a Fulton navštívil, aby převzal čestný titul absolventa této školy, udělala jeho řeč na současníky dojem, jakého se jen zřídka podařilo dosáhnout prezidentům a ministerským předsedům. Tato řeč byla prvním zřetelným mezníkem, který znamenal přechod od spolupráce v rámci antihitlerovské koalice ke studené válce mezi bývalými spojenci.

"... iron curtain descendent across the Continent."

Atmosféra houstne

V té době již z družby mezi SSSR a západními spojenci nezůstalo prakticky nic. Právě v době, kdy Churchill pronášel svou řeč, se daly v severním Íránu do pohybu sovětské tankové kolony a směřovaly k hranicím s Tureckem a Irákem a také k Teheránu. Stalina donutilo k ústupu pouze tvrdé stanovisko USA, které pohrozily použitím jaderných zbraní v případě, že dojde k válce.

Stalin se dožadoval zachování kontroly vlády v íránské části Ázerbájdžánu a toho, aby v íránském Kurdistánu byla ustavena vláda nezávislá na Teheránu a navíc poskytnutí licence na těžbu nafty v severním Ázerbájdžánu. Vůči sousednímu Turecku vznášel Stalin územní požadavky a trval na vytvoření vlastní vojenské základny v Bosporském průlivu. Ponechání Turecka v sovětské sféře vlivu Stalin nárokoval již na Postupimské konferenci.

V Řecku vedli komunisté občanskou válku proti královské vládě a bojkotovali parlamentní volby dne 31. března. Pomoc jim přicházela z Albánie, Bulharska a Jugoslávie, tedy zemí, jež kontroloval Sovětský svaz.  Z Mandžuska sice byla sovětská vojska stažena, ale současně byla předána japonská trofejní výzbroj armádě komunisty Mao-Ce-Tunga. A v Evropě se dostaly komunisté do vlády v Itálii a Francii a plánovali převzetí moci spojením s místními socialistickými stranami.

Spojenectví anglofonních národů

To tedy byla situace, za které měl Churchill ve Fultonu vystoupit. V té době mu bylo rovněž jasné, že doba Britského impéria je pryč. Během války mohlo bránit svá dominia a kolonie pouze s podporou Spojených států a na mezinárodní aréně mohlo vystupovat jen jako "mladší" partner USA.

Mezi americkou elitou bylo nemálo těch, kdo se domnívali, že Spojené státy by měly z kontinentální Evropy odejít. Nic se nestane, jestliže Stalin bude kontrolovat nejen Východní Evropu, ale i Francii s Itálií. Ale Churchill ve své řeči zdůraznil, že: "My nemůžeme zavřít oči před tím, že svobody, které mají občané USA a Britského impéria, ve velkém počtu zemí neexistují, přičemž některé z nich jsou velmi silné. V těchto zemích jsou prostí lidé ovládání shora prostřednictvím různých policejních vlád do té míry, že to odporuje všem principům demokracie. Jediný nástroj, který je schopen v tuto historickou chvíli odvrátit válku a klást odpor tyranii, je bratrská asociace anglofonních národů. To znamená zvláštní vztahy mezi Britským společenstvím a Imperiem a Spojenými státy americkými."

O železné oponě řekl: "Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy... Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu."

Churchill upozornil, že nechová žádné nepřátelství k Rusku a Rusům. "Stín padl na scénu ještě nedávno ozářenou vítězstvím aliance. Nikdo neví, co má v úmyslu udělat sovětské Rusko a jeho mezinárodní komunistická organizace v nejbližší budoucnosti a zda existují nějaké meze jeho expanze. Já si velmi vážím a jsem nadšen statečnými ruskými lidmi a mým vojenským soudruhem maršálem Stalinem... My chápeme, že Rusko musí zabezpečit svou západní hranici a zlikvidovat jakoukoli možnost německé agrese. Plným právem zveme Rusko, aby zaujalo místo mezi hlavními národy světa. A co víc, my vítáme nebo uvítali bychom stálé, časté a rostoucí kontakty mezi ruskými a našimi lidmi na obou stranách Atlantiku. Tím spíš je mou povinností... vyložit fakta tak, jak já je vidím."

Churchill vyzval ke sjednocení Evropanů: "Bezpečnost světa vyžaduje nové společenství v Evropě, ze kterého nesmí být trvale vyloučen žádný národ. Především kvůli sporům mezi silnými rasami v Evropě probíhaly všechny války jak v minulosti, tak i zcela nedávno. Mluvím o té světové válce, jejímiž svědky jsme byli. 

Současně však Churchill varoval před horkou válkou se Sovětským svazem, který je třeba zadržovat, ne však si podrobit: "Já zavrhuji myšlenku, že nová válka je neodvratná... Já nevěřím, že sovětské Rusko dychtí po válce. Ono touží po plodech války a neomezeném rozšíření své moci a ideologie... Na základě toho, co jsem u našich ruských přátel za války spatřil, jsem přesvědčen, že nic neobdivují tolik, jako sílu a k ničemu nechovají menší úctu, než k slabosti, především vojenské." SSSR je třeba zadržovat pomocí síly, ale nesnažit se a nepřivést věci až k válce - takový je leitmotiv Churchillovy řeči.

Stalinova odpověď

Stalin svému válečnému soudruhovi odpověděl. V interview Pravdě ze 14. března 1946 přirovnal svého včerejšího spojence k Hitlerovi: "Je třeba říci, že pan Churchill a jeho přátelé v této souvislosti překvapivě připomínají Hitlera a jeho přátele. Hitler také začal připravovat válku tím, že vyhlásil rasovou teorii, když prohlásil, že jen lidé, kteří mluví německy, jsou plnohodnotným národem vyvoleným k řízení osudu celého světa. Německá rasová teorie přivedla Hitlera a jeho přátele k tomu závěru, že Němci jako jediný plnohodnotný národ jsou povinni vládnout jiným národům. Anglická rasová teorie přivádí pana Churchilla a jeho přátele k tomu závěru, že národy mluvící anglicky jsou jako jediné plnohodnotné povinny vládnout ostatním národům světa."

V tomtéž interview se Stalin poprvé vyjádřil k rozsahu sovětských válečných ztrát: "V důsledku německého vpádu Sovětský svaz nenávratně ztratil v bojích s Němci a také díky německé okupaci a nahnání sovětských lidí na německé galeje okolo 7 milionů lidí. Jinak řečeno, Sovětský svaz ztratil několikrát víc lidí než Anglie a Spojené státy dohromady."

Číslo 7 milionů mrtvých nemělo s realitou nic společného. Skutečné ztráty Rudé armády činily zhruba 27 milionů osob (u wehrmachtu skoro 7x méně). Ovšem celkové ztráty Sovětského svazu, včetně civilního obyvatelstva, byly mezi 40 a 41 miliony lidí. To je 10x víc, než ztratili západní spojenci. Je pravděpodobné, že reálné číslo ztrát se Stalin nikdy nedozvěděl. Ale věděl, že v zemi takřka nezůstali muži ve vojenském věku. Proto není náhodou, že po roce 1945 se sovětské armáda neúčastnila žádného velkého konfliktu, kromě afghánského. Ale i tam použil SSSR řádově menší počet vojáků než Američané ve Vietnamu. Tehdy, bezprostředně po 2. světové válce, Stalin strašením Západu sovětskou vojenskou silou blafoval. Ovšem ani spojenci neměli o skutečných sovětských ztrátách představu a vážně se sovětské agrese báli. Zvládnout tureckou nebo řeckou armádu by sovětská armáda ještě dokázala. Ale rozsáhlý konflikt s anglo-americkými armádami a jejich spojenci v Evropě by pro SSSR znamenal předem prohranou bitvu, a to i bez atomových bomb. Při sovětské taktice by byly zbývající lidské zdroje vyčerpány do půl roku. Pro dosažení svých expanzionistické cílů proto Stalin potřeboval, aby z Evropy odešla americká armáda. Churchill chtěl svou řečí dosáhnout toho, aby tam bezpodmínečně zůstala.

Síla proti síle

Churchilla slyšeli i v USA a celém západním světě. Pod hrozbou použití vojenské síly západními spojenci byl Sovětský svaz už v březnu donucen zastavit tažení na Teherán a souhlasit se stažením svých vojsk z Íránu, které skončilo v květnu. Koncem roku íránská vláda obnovila kontrolu nad Ázerbájdžánem a Kurdistánem. Ministerstvo zahraničních věcí SSSR ve své notě Turecku 7. srpna 1946 požadovalo, aby turecké strana souhlasila se společnou ochranou průlivů Bospor a Dardanely. To bylo doprovázeno cvičením jednotek Zakavkazského vojenského okruhu u tureckých hranic. Spojené státy ovšem daly jasně najevo, že nepřipustí, aby se Turecko změnilo v sovětského satelita a Stalin ustoupil. Washington v březnu 1946 při jednání s italským premiérem Alcide De Gasperi uvedl jako závaznou podmínku pro pomoc evropským zemím vyloučení komunistů z vlád, což bylo do května 1947 splněno. Turecko a Řecko získaly v roce 1947 americkou finanční pomoc a přestaly být pro Sověty snadnou kořistí.

Situace s Čínou byla složitější. Truman nezačal Čankajška zachraňovat, neboť oprávněně usoudil, že v dlouhodobé perspektivě se komunistická Čína stejně stane geopolitickým soupeřem Sovětského svazu. To chápal i Stalin, a proto když vzplála čínská občanská válka, přišel s plánem rozdělení Číny mezi Čankajška a Mao Ce-Tunga hranicí podél Žluté řeky. Ten však nebyl realizován. Když si později uvědomil, že jeho postup v Evropě byl zastaven, rozpoutal válku v Koreji, aby odvrátil pozornost USA od evropských záležitostí.

socha Winstona Churchilla při projevu byla ve Fultonu odhalená v roce 2011

Churchill se po vítězství konzervativců ve volbách stal v letech 1951-1955 znovu ministerským předsedou. Toto období už nebylo doprovázeno výraznými úspěchy a Anglie neměla zásadní vliv na chod dějin. Zato fultonská řeč zůstává jednou nejdůležitějších v historii a nejlepším Churchillovým projevem.  Možná, že si z něj lze vzít zásadní poučení i dnes, kdy se rozrůstá nová studená válka: Aby studená válka nepřerostla v horkou, byť jen lokální, nezbývá, než postavit proti síle druhé strany sílu vlastní. Protože ústupky pouze posilují chuť toho, kdo se chystá k expanzi.

Výtah z Churchillova projevu 5. března 1943 v severoamerickém Fultonu:

   Na základě celoživotní zkušenosti si mohu dovolit zamyšlení nad problémy, které na nás doléhají těsně po naprostém vítězství našich zbraní, a zároveň se pokusím ze všech sil zaručit, že všechno, čeho jsme dosáhli za cenu takových obětí a takového utrpení, zůstane zachováno pro budoucí slávu a bezpečnost lidstva.

Spojené státy v této chvíli stojí na vrcholu světové moci. Je to pro americkou demokracii slavnostní okamžik. Neboť s mocenským primátem jde ruku v ruce i odpovědnost vůči budoucnosti, jež probouzí hrůzu… Dnes se nám naskýtá jasno o skutečných ztrátách, musí být chráněny před dvěma mocnými bandity – válkou a tyranií… Dnes nás do očí bije strašlivé zpustošení Evropy i s její celou zašlou slávou jako zničení velké části Asie. Když plány zlých lidí nebo agresivní choutky mocných států zničí na rozsáhlých územích strukturu civilizované společnosti, musí prostí lidé čelit obtížím, s nimiž si nedokáží poradit. Pro ně je všechno rozvráceno, rozbito, ne-li přímo rozdrceno na prach. Když tu stojím v dnešním klidném odpoledni, s hrůzou se děsím pouhé představy toho, co se právě děje miliónům lidí a co se ještě stane v té době, kdy Zemi obchází hlad…

Byla již vytvořena světová organizace, jejímž hlavním účelem je zabránit válce. OSN, nástupkyně Společnosti národů, rozhodujícím způsobem posílena členstvím Spojených států a vším, co z toho vyplývá, už začala působit… Musíme zajistit, aby práce OSN byla užitečná, aby to byla skutečnost a ne pokrytectví, aby to byla síla pro akci, skutečný chrám míru a ne jen zvlněná slova. Aby to byl opravdových chrám míru, v němž jednou budou zavěšeny štíty národů a ne pouhý kokpit v babylonské věži. Dříve než promarníme solidní jistoty národního zbrojení k sebeobraně, musíme si být jisti, že náš chrám je postaven ne na pohyblivém písku nebo na bažinách, ale na skále. Každý, kdo má otevřené oči, může vidět, že naše cesta bude obtížná a dlouhá. Jestliže ale setrváme pospolu, jako jsme byli ve dvou světových válkách - ne jako, bohužel, v období mezi nimi – nemohu pochybovat, že na konci dosáhneme svůj konečný cíl.

Mám jasný a praktický návrh k jednání. Soudní dvory a magistráty mohou být vytvořeny, ale nemohou fungovat bez policejních úředníků a strážníků. Musí být neprodleně zahájeno vybavování Organizace spojených národů mezinárodní ozbrojenou silou. V takové věci můžeme postupovat jen krok za krokem, ale musíme začít nyní...

Bylo by nicméně nesprávné a neprozíravé svěřit utajované informace a zkušenosti, které jsou nyní společně známy Spojeným státům, velké Británii a Kanadě, světové organizaci, která je dosud v plenkách. Bylo by trestuhodným šílenstvím předhodit je jen tak na pospas dnešnímu rozvrácenému a nejednotnému světu… Nevěřím, že bychom všichni spali tak klidně, kdyby se situace vyvinula obráceně a nějaký komunistický nebo neofašistický stát si prozatím uchoval monopol na tyto strašlivé prostředky. Už pouhý strach z nich by mohl být snadno využit ke vnucení totalitních systémů svobodnému demokratickému světu s důsledky, jaké se vymykají lidské představivosti. Bůh to nedopustil a my jsme získali alespoň chvilku oddechu, abychom si udělali doma pořádek dřív, něž tomuto nebezpečí budeme muset čelit. Ale i v tom případě, že nebudou litovat žádné námahy, měli bychom stále ještě disponovat tak imponující převahou, která by představovala účinné odstrašující prostředky, aby bylo zabráněno jejich použití, respektive hrozbě jejich použitím druhou stranou. Konečně, až teprve bude skutečně nastoleno životně důležité bratrství lidí vyjádřené ve světové organizaci se všemi nutnými praktickými zárukami účinnosti, bude možná jí tato práva svěřit.

Nyní přistupuji ke druhému ze dvou nebezpečí (tj. válka a tyranie), která ohrožují chýše, domovy a normální lidi, totiž k tyranii. Nemůžeme nevidět fakt, že svobody, které individuálně mají jednotliví obyvatelé Britského impéria, neexistují v dosti velkém počtu zemí, z nichž některé jsou velmi silné. V těchto státech se kontrola nad prostým lidem provádí různými prostředky vše ovládajících policejních vlád v takové míře, která je potlačující a odporuje všem zásadám demokracie. Moc státu je vykonávána bezohledně, buď diktátory nebo úzkými oligarchiemi jednajícími prostřednictvím privilegovaných stran a politické policie. Naše povinnost v této době četných těžkostí nespočívá v násilném vměšování do vnitřních záležitostí zemí, které jsme neporazili ve válce. Ale nikdy nesmíme přestat proklamovat v odvážném tónu veliké zásady svobody a lidských práv, které jsou všeobecným dědictvím anglicky mluvícího světa a které prostřednictvím Magny charty, Bill of Rights, Habeas corpus, procesů před porotou a anglického veřejného práva našly svůj znamenitý výraz v Deklaraci nezávislosti.

To vše znamená, že lidé kterékoli země mají právo, a měli by mít možnost ústavními prostředky, svobodnými nespoutanými volbami s tajným hlasováním si zvolit nebo změnit charakter nebo formu vlády, pod kterou žijí, měly by vládnout svoboda slova a myšlení. Justice nezávislá na výkonné moci, na jakékoliv straně, by měla vykonávat zákony, které obdržely široký souhlas velké většiny, nebo byly posvěceny časem a obyčejem. To jsou malé skutky svobody, která by měla žít v každé chýši. To je poselství lidstvu od britského a amerického národa. Hlásejme, co činíme a čiňme, co hlásáme.

Nyní jsem uváděl dvě hrozící nebezpečí, která ohrožují domovy lidí: válku a tyranii. Ještě jsem nehovořil o strádání a nedostatku, které způsobují obecné znepokojení. Jestliže nebezpečí války a tyranie budou odstraněny, není pochyb, že bádání a spolupráce mohou přinést světu v několika příštích desetiletích poučení o válce, zvýšení prospěchu všeho, co lidé znají...

Nyní, když se stále používá metoda uskutečňování našeho celkového strategického pojetí, přicházíme k podstatě toho, co jsem sem přijel říci. Nebude dosaženo spolehlivého odvrácení války ani stálého vzestupu mezinárodní organizace bez toho, co jsem nazval bratrským sdružením anglicky mluvících lidí. To znamená zvláštní vztah mezi Britským společenstvím národů a impériem na straně jedné a Spojenými státy na straně druhé. Není čas na všeobecné fráze, pokusím se být přesný. Bratrské sdružení vyžaduje nejen rostoucí přátelství a vzájemné pochopení mezi našimi dvěma širokými a příbuznými systémy společnosti, ale i pokračování důvěrného vztahu mezi našimi vojenskými poradci vedoucímu ke společnému studiu potencionálních nebezpečí, totožnosti zbraní a instrukčních příruček, výměně důstojníků a posluchačů vojenských učilišť...

Na místa teprve nedávno ozářená spojeneckými vítězstvími dopadl stín. Nikdo neví, jaké jsou v tuto chvíli bezprostřední úmysly sovětského Ruska a komunistické mezinárodní organizace a jaké meze mají… jejich expanzivní sklony. Mám hluboký obdiv a velikou úctu k hrdinnému sovětskému lidu a svému příteli z dob války maršálu Stalinovi… Chápeme, že si Rusové potřebují zabezpečit západní hranice odstraněním všech možností německé agrese… Je však mou povinností, abych vás seznámil s fakty, jak je skutečně vidím a  předložit vám některé skutečnosti o nynější situaci v Evropě.

Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. Jediné Athény – tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelů. Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila rozsáhlých německých území a právě probíhá masové vyhánění Němců, jehož hrozivý dosah si až dosud nikdo nedokázal představit. Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.

Turecko a Persie (dnes Írán) jsou hluboce znepokojeny a zneklidněny požadavky, jaké jsou na ně kladeny i tlakem, který na ně vyvíjí moskevská vláda. Rusové se ve svém okupačním pásmu v Berlíně právě pokoušejí vytvořit jakousi komunistickou stranu tím, že skupinkám německých levicových předáků udělují zvláštní výhody…

Jestliže se sovětská vláda pokouší na svém obsazeném území vytvořit prokomunistické Německo, způsobí tím nové vážné potíže v britském a americkém pásmu a poražené Německo si bude moci vybrat v dražbě mezi Sověty a západními demokraciemi… Tohle rozhodně nebude osvobozená Evropa, ze kterou jsme bojovali. A také to nebude Evropa uspořádaná tak, aby v ní mohl nastat mír…

Bezpečnost světa vyžaduje novou jednotu Evropy, od níž by žádný národ neměl být stále odloučen...

Před železnou oponou, která přehrazuje Evropu, jsou další příčiny obav. V Itálii je vliv komunistické strany značně omezen tím, že je tato strana nucena podporovat požadavky, jež komunisty vyškolený maršál Tito vznáší na bývalá italská území na severním konci Jaderského moře. Přesto zůstává budoucnost Itálie na vážkách.A nikdo si nedovede představit obnovenou Evropu bez silné Francie… V celé řadě zemí vzdálených od ruských hranic a rozsetých po celém světě se vytvořily komunistické páté kolony a ty působí v naprosté jednotě a slepé poslušnosti pokynům, jež dostávají z komunistického ústředí. S výjimkou Britského společenství národů a Spojených států, kde se komunismus nalézá ve svém počátečním stádiu, představují komunistické strany páté kolony, které jsou rostoucí hrozbou a nebezpečím křesťanské civilizaci...

Na druhé straně si nechci připustit myšlenku, že nová válka je nevyhnutelná, nebo lépe řečeno, že se k nové válce schyluje. Hovořím o tom nyní proto, jelikož jsem přesvědčen, že naše štěstí leží v našich vlastních rukou a že my jsme s to zachránit budoucnost. Považuji za svou povinnost se nyní, když mi k tomu byla poskytnuta  příležitost, vyjádřit. Nevěřím, že si sovětské Rusko přeje válku. Co si přeje, je ovoce z války a nekonečná expanze jeho síly a jeho doktrín. Musíme dnes vzít v úvahu, dokud je čas, otázku trvalého zamezení válce a nastolení podmínek svobody a demokracie co nejrychleji, jak je to jen možné ve všech zemích. Naše těžkosti a nebezpečí nebudou odstraněny tím, že před nimi zavřeme oči. Nebudou odstraněny pouhým čekáním na to, co se stane, ani nebudou odstraněny politikou ústupků. Je potřeba dosáhnout uspořádání, a čím déle se váhá, tím to bude obtížnější a nebezpečí ještě vzroste.

Na základě toho, co jsem u našich ruských přátel za války spatřil, jsem přesvědčen, že nic neobdivují tolik, jako sílu a k ničemu nechovají menší úctu, než k slabosti, především vojenské. Z tohoto důvodu ztratila stará politika mocenské rovnováhy své oprávnění. Nemůžeme si dovolit… pohybovat se v mezích nepatrné převahy a tím se vystavovat možnosti, že by někdo mohl podlehnout pokušení a pokusit se o vzájemné změření sil…

Budeme-li se neochvějně řídit Chartou OSN a budeme-li vystupovat s vědomím klidné a střízlivé síly, která netouží po cizím území ani bohatství a nepokouší se svévolně ovládat lidské myšlení, spojí-li se všechny britské materiální i morální síly a přesvědčení s vašimi v bratrském svazku, cesty k budoucnosti zůstanou volné nejen pro nás, ale pro všechny, a nejen dnes, ale i po všechna příští staletí.