Vizionáři nebo podvodníci?

Ještě jedna výstava mne zaujala ve Frankfurtu. Jmenuje se "Umělci a proroci" a jejím kurátorem je nezávislá americká kunsthistorička dr. Pamela Kort, která se specializuje na německé umění 20. století, a působí v Americe i Evropě a opakovaně spolupracuje s Schirn Kunsthalle Frankfurt. Její zájem se týkal spíše umělců po roce 1950, jmenovitě Beuyse, ale odtud se zřejmě dostávala v čase zpět, a tak během let došla k jisté syntéze zahrnující i poslední čtvrtinu 19. století. Pro výstavu shromáždila na 300 artefaktů a dokumentů, týkajících se především německy mluvící části Evropy.

Její protagonisté jsou vnímáni jako odpůrci náboženství, ale i sociální revolucionáři. Skupina lidí na počátku příběhu se soustředila okolo malíře Karla Wilhelma Diefenbacha (1851-1913), jehož malířský styl leží někde mezi symbolismem a secesí. Diefenbach se již v mládí dostal díky svým zdravotním problémům k vyznavačům přírodního léčitelství a později se sám stal vůdčí postavou soustřeďující kolem sebe sektu veganů, vyznavačů naturismu, odmítačů monogamie a odpůrců církve. V roce 1882 se oženil s Magdalenou Atzinger, se kterou již měl syna, později přibyly další 2 děti. O svatební noci si vyšel na kopec v Hohenpeißenberg jižně od Mnichova, kde zažil vidění při východu slunce. Po Mnichově se pak pohyboval oblečen jako Kristus a v roce 1885 založil na okraji Mnichova komunu. Po mimořádně úspěšné výstavě ve Vídni v roce 1892 založil v roce 1897 novou komunu na okraji Vídně, kde žil se svými přáteli a následovníky. Jejich cílem bylo vnést změnu do životního stylu, která by jim dala sílu k překonání osobních, sociálních a ekonomických problémů. Po dvou letech však Diefenbachovy dluhy dosáhly obrovských rozměrů, komuna se rozpadla, prorok byl zbaven svéprávnosti a odešel na ostrov Capri řka: "radši zemřu, než abych měnil své názory". Na ostrově pak zemřel, ale až v roce 1913.

Diefenbachova komuna Himmelhof ve Vídni roku 1898

Diefenbachovým prorockým následovníkem, který kráčel Evropou v rouše a bos, byl Gustaf Nagel (1874-1952), rovněž v mládí provázený zdravotními problémy, který svého guru na Capri navštívil a zavrhl, oženil se s bývalou "diefenbaškou" a jejich dítě zemřelo po křtu v ledové vodě. Později prodával pohlednice se svým portrétem, u jezera Arendsee založil nudisticko-vegetariánskou kolonii se zahradami a angažoval se v politice. Další bosý prorok byl Gustav Arthur Gräser (1879-1958), který se stal spolu s bohatým synkem z Antwerp Henri Oedenkovenen (1875-1935), jeho družkou -  německou klavíristkou a feministkou Idou Hoffmann (1864-1926) a několika dalšími lidmi zakladatelem nové přírodní, vegetariánské a nudistické komuny v Asconě na Monte Verita. Ta se později stala velmi módní.

alternativní život v Asconě 1914

Mezi třetí generaci těchto samozvaných proroků, která se začala v Německu projevovat po prohrané válce, patřili Friedrich Muck-Lamberty (1891-1984) a Ludwig Christian Haeusser (1881-1927). Poslední přišel za války o majetek, setkal se v Asconě s Gräserem, byl vypovězen ze Švýcarska, v Německu byl jeho stav zkoumán psychiatry, matka jeho snoubenky před ním skryla dceru na psychiatrickou kliniku, on sám se prohlašoval za světového prezidenta pravdy a diktátora sjednocené Evropy a neúspěšně se pokoušel kandidovat do parlamentu.

Tito lidé vesměs neměli vlastní umělecké ambice, ale tak či onak se dostali do kontaktu s mladými umělci své doby, jejichž pohledy na svět s tím, co hlásali Diefenbach a jeho následovníci, v některých ohledech rezonovaly. Kurátorka výstavy tyto dvě skupiny propojila, a tak vznikla základní koncepce výstavy, díky níž se na stěnách Schirn Konsthalle objevila vedle "kedlubnových proroků" jména, která dnes mají velmi dobrý zvuk. Je to především František Kupka (1871-1957), východočeský rodák prostoupený spiritistickými principy, který strávil krátký čas v Diefenbachově vídeňské kolonii a později se stal pionýrem abstraktní malby. Je to i geniální rakouský malíř Egon Schiele (1890-1918), který sám sebe viděl jako vizionáře a prorockého umělce, a jehož podporovatelem a propagátorem byl známý kritik Arthur Roessler, jenž také strávil krátký čas v Diefenbachově komuně. Mnohem mladší Joseph Beuys (1921-1986) zažil podobně jako Diefenbach trauma, když za války bylo jeho letadlo sestřeleno nad Krymem a on utrpěl rozsáhlé popáleniny, které mu léčili kozáci pomocí tuku a houně, do níž ho balili. Později se stal všeobecně známým a značně excentrickým výtvarníkem s politickými ambicemi, který volal pod značkou "social sculpture" po změně cestou tvořivé akce, byl však víc provokatérem než tvůrcem a jeden z výtvorů zakoupil pro pražskou NG Milan Knížák za 500 000 €. A posléze Friedensreich Hundertwasser (1928-2000). I to byl excentrický, ale úspěšný malíř, grafik a architekt, jehož přírodní životní styl byl svým způsobem blízký tomu, co hlásali bosí proroci.

Ovšem za skutečného žáka Diefenbachova lze považovat malíře Hugo Höppenera přezdívaného "Fidus" (1868-1948), který na čas opustil studia na mnichovské akademii a připojil se k tamější Diefenbachově kolonii. Stal se známým malířem, po 1. světové válce však ztratil vliv, později vstoupil do NSDAP, což ho neuchránilo před zařazením mezi tvůrce "zvrhlého umění". Po 2. světové válce maloval na objednávku Stalina a Lenina a volil CDU.

"V životě v harmonii s přírodou charakterizovaném vegetariánstvím a veganstvím, nebo v rozšířeném praktikování homeopatie poznáváme stopy "proroků" té doby. Výstava představuje průkopnický vědecký příspěvek a nabízí velká mistrovská díla moderního umění, stejně jako stejně jako bezpočet neočekávaných a překvapivých pohledů do kulturní historie Evropy.” řekl Max Hollein, ředitel Schirnu.

Nejsem si úplně jist, že má pravdu. Bezpochyby existuje malá část populace, která má vždy extrémní pohled na svět a společnost. Ovšem je to záležitost okrajová, a zobecňovat tuto skutečnost a vytvářet z těchto lidí jakési hnutí nebo "náboženství" mi nepřipadá logické.

Je ovšem pravda, že Německo má pro tyto věci jistou slabost. Viz dodnes živý naturismus, viz politický úspěch "Zelených", včetně ekologisticky motivovaného zákazu jaderných elektráren, a konec konců i komunismus a nacismus vycházející z Marxe, resp. šílených hesel Hitlerova Mein Kampfu, se zrodily v Německu. Ostatně tolerance k takovýmto extrémům může být i příčinou výskytu místních názvů spojených se jmény, kterým se jinde v Evropě vyhýbají.

Leč dočetl jsem se, že z Frankfurtu se má výstava přesunout do pražské Národní galerie. A že její nový ředitel je toho názoru, že by mohla povzbudit zájem o moderní výtvarné umění. Já osobně však považuji vůdčí myšlenku úzké vazby mezi bosými proroky a moderním uměním za zavádějící a vědecky nepoctivou a tento způsob popularizace za škodlivý. Protože interpretace dílčích skutečností, na kterých je koncepce výstavy vystavěna, může být legálně předmětem odborné diskuse, ale ne předkládána návštěvníkovi jako prokázaná teorie s přesahem až do politických postojů. Ovšem vidět ony obrazy stojí za to. Kdesi jsem zahlédl datum 1. července, mluvilo se i o září. První termín však NG nikde neavizuje, a že by celá výstava ležela přes prázdniny někde ve skladišti je nesmysl. Tak uvidíme.