Výroční sezóna PKF

Svět, ten hudební nevyjímaje, si potrpí na výročí. Tak třeba roky 2010 a 2011 patřily Gustavu Mahlerovi, 2013 Giuseppe Verdimu a Richardu Wagnerovi a loňský rok byl rokem české hudby s výročími hned dvou pražských orchestrů - 80 let FOK a 20 let PKF - Prague Philharmonia.

Co se toho mladšího týče, tak před těmi 20 lety skončila své působení v Gustav Mahler Jugendorchester několik českých hudebníků, kteří plni bezpochyby úžasného zážitku ze společného hraní v elitním mezinárodním mládežnickém orchestru hledali nějakou další společnou cestu. GMJO je pozoruhodná instituce, kterou koncem 80. let založil Claudio Abbado a otevřel ji v roce 1992 i hudebníkům z Československa a Maďarska. Náročným konkurzem prošli a práci s vynikajícími dirigenty si vyzkoušeli ti, kdo se pak stali základem dnešního, stále ještě mladého orchestru. A jsou dodnes jeho páteří (Martin Bialas, Miloslav Vrba, Jana Svobodová, Stanislav Svoboda, Dagmar Mašková, Lukáš Pospíšil, Petra Pospíšilová, Pavel Klečka).

Měli štěstí, že se jich ujal právě Jiří Bělohlávek, který o 20 let dříve stál také u začátku činnosti Hudební mládeže. Ten právě opustil Českou filharmonii, nebo spíš ČF opustila jeho, a vedle budování mezinárodní kariéry tak začal spoluvytvářet český "jugendorchestr". Po něm přišel v roce 2005 k orchestru Švýcar Kaspar Zehnder a v roce 2008 se do jeho čela postavil 27letý dirigent Jakub Hrůša. Nyní je tento žák Jiřího Bělohlávka šéfdirigentem již šestou sezónu, a spolu s orchestrem vyrostl ve světově uznávanou dirigentskou osobnost. A další taková osobnost - 50letý francouzský dirigent Emanuel Villaume převezme orchestr letos.

Pro oslavu svého výročí zvolil orchestr nezvyklou formu. Na samotném začátku sezóny odehrál během jednoho týdne 3 koncerty, každý s jedním ze svých 3 šéfdirigentů. Jako první nastoupil před orchestr Jakub Hrůša a společně předvedli Mahlerovu 4. symfonii, kde sopránový part zpívala Kate Royal, a Ravelovo Bolero. Na úvod ještě Kate Royal zazpívala "Čtyři milostné písně" Joaquina Rodriga. Všechno bylo provedeno v nejvyšší kvalitě, ale ta dokonalost jakoby byla zatížena jakýmsi akademismem. Kdybych si mohl vybrat, tak by hra, zvláště při Boleru byla poněkud divočejší.

Druhý koncert pod vedením Kaspara Zehndera se konal na neobvyklém místě - ve Smetanově síni pražského Obecního domu a sám byl svým tak trochu crossoverovým charakterem také neobvyklý. Vedle PKF, v Brahmsových Uherských tancích dokonce spolu s ní, hrála i malá cimbálová skupina Kalandos Ensamble, operetní melodie zpívala vídeňská sopranistka Julia Kamenik a sbor cikánů z Verdiho Trubadůra zpíval Český filharmonický sbor Brno. Nemohu říci, že bych byl nadšen. Cimbálovku i Brahmse mám rád, ale odděleně, crossover mi připadá jako multikulturní křeč. Myslím, že nejvíc si to užil pan dirigent.

Zcela bezpečně tak byl vyvrcholením slavnostního týdne třetí koncert s dirigentem Jiřím Bělohlávkem. Na rozehřátí zahrál symfonii D dur  Jana Václava Hugo Voříška (1791-1825) a uzavřel ho nádherně provedenou Beethovenovou 9. symfonií se špičkovými zpěváky evropského formátu Simonou Šaturovou a Janem Martiníkem doplněnými Janou Wallingerovou a Richardem Samkem a Pražským filharmonickým sborem. Zvláště první dva jsou ozdobou každého podia, na které vstoupí.

Myslím, že to byla personálně i dramaturgicky excelentní volba, protože PKF je v Bělohlávkových rukách daleko citlivějším nástrojem než třeba Česká filharmonie a ta vibrace je zvláště u skladby jako devátá téměř hmatatelná.

K výročí PKF vyrobila Česká televize také dokument, který lze zhlédnout na jejím internetovém archivu.

Ale protože život jde neúprosně dál, tak v prosinci, v již normálním režimu abonentních orchestrálních koncertů, předvedla PKF radostný koncert, když pod taktovkou vitálního a lehce excentrického ruského dirigenta střední generace Jevgenije Buškova a se sólisty Gáborem Boldoczkim (trubka) a Denisem Kožuchinem (klavír) hrála Mozartovu symfonii č. 25, Haydnův koncert pro trubku a orchestr, Šostakovičovův koncert pro klavír, trubku a smyčce a Čajkovského suitu pro orchestr "Mozartiana." Byl to koncert bez otázek života a smrti, přesně jako balzám zapadající do předvánočního shonu. Boldoczki byl skvělý, Kožuchov (29 let) ještě skvělejší. Ostatně jsem o něm psal již vloni. Po představení jsem viděl nenápadného, proti větru a nepohodě sehnutého človíčka v kožené bundě, s vlasy do uzlíku a s batohem na zádech, jak si to metelí Kaprovou ulicí a byl to on. Rozhodně bych netypoval virtuoza takového formátu.

Ještě předtím ale orchestr doprovodil Dianu Damrau při jejím recitálu v Obecním domě a závěr roku strávil v teple v Ománu, kde na pozvání sultána a pod taktovkou Villauma dávali dva novoroční koncerty v zánovní a luxusní opeře v Muskatu.

Royal Opera House Muscat

A hned v únoru tam budou hrát znovu, tentokrát Dvořákův violoncellový koncert a Smetanovu Mou vlast pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Zdá se, že 20 let je pro orchestr ten nejlepší věk, a bezpochyby je to obrovská zásluha otce zakladatele Jiřího Bělohlávka, možná větší než jeho podíl na současné renesanci České filharmonie. Svoje dítě je svoje dítě, zvlášť když vzájemný vztah je plný respektu. A jen tak mimochodem, podobný orchestr z mladých muzikantů založil před 30 lety maďarský dirigent Iván Fischer, a když se ho po 20 letech ujalo konsorcium velkých sponzorů spolu se státem, dotáhl to tento Budapest Festival Orchestra mezi nejlepší tělesa na světě. Kde bude za 10 let PKF?