Člověk nestačí všechno. Nebo by stačil, ale pak by na to zase neměl. Přesto jsem se rozhodl, že je čas zaskočit do činohry. Shodou okolností to bylo do Stavovského divadla na hru Mikve. Už při vstupu do divadla jsem znejistěl. Pokud tam byli muži, tak nanejvýš jako doprovod dominantních manželek. A já sám. I když jsem možná nemusel, ale ta osamělá paní vedle, když jsem se kolem ní protahoval, mi sdělila, že nebude vstávat, protože je tlustá. Musím však říct, že jsem si jen potvrdil, že činohra není ten typ uměleckých produkcí, bez kterých bych se neobešel. Přestože ani tady si není na co stěžovat. Hra jakž takž slušná, herci, tedy vlastně herečky dobré, ale to je zřejmě málo. Zvláště v porovnání s hudbou mi to většinou připadá jako málo inspirující. Mnohdy nejspíš i inscenátorům, kteří pak přidají divákům pohled na pánské šourky (Jindřich IV. v hradčanském purkrabství) nebo herečky v rouše Evině (v Mikve hned 3). Ani to však nestačí. Možná je to tím, že člověk otlučený životem neprahne po cizích příbězích jako návodech k životu. I když tento pohled neabsolutizuji, třeba Strýček Váňa před časem mne nadchl. Ale než tahle Mikve, to mne spíš vzruší ta vykopaná v Mikulově, tamější židovský hřbitov a osud mikulovských Židů.
Mikve na Lázeňském náměstí v Mikulové
Žádné komentáře:
Okomentovat