Před 125 lety, 9. ledna 1890 se v hornické obci Malé Svatoňovice na úpatí Jestřebích hor v podhůří Krkonoš narodil Karel Čapek. Jeho otec byl lékař, později se rodina přestěhovala do Prahy. Každý i méně nadaný absolvent základní školy jméno Čapek nejspíš slyšel, někdo možná zná jeho pohádky (třeba tu Pošťáckou) nebo divadelní hry (třeba Loupežníka), překlady (třeba Francouzskou poezii nové doby), na toulky po Evropě přibalil jeho cestopis (třeba po Holandsku), četl kus jeho knihy (třeba Zahradníkův rok), nebo viděl film podle některé z nich. Byl nejvýznamnější postavou nejen české literatury, ale možná i celé české kultury minimálně první poloviny 20. století.
 |
| Pomník bratří Čapků v Malých Svatoňovicích |
Čapek byl mimořádně talentovaný a vzdělaný, již před 1. světovou válkou, když v roce 1911 studoval v Paříži, napsal s bratrem Josefem divadelní hru Lásky hra osudná, později se stal novinářem a dlouhá léta, až do své smrti roku 1938, přispíval do Lidových novin. Pravidelně cestoval, v roce 1925 založil československý PEN klub a stal se na 8 let jeho předsedou, během 30. let byl několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Byl kategorickým zastáncem demokracie a přívržencem prezidenta Masaryka i Edvarda Beneše. Byl člověkem ideálů a zásad. Říkal o sobě, že je socialista, ale napsal také zásadní stať "Proč nejsem komunista". Jeho socialismus tak byl vlastně ztělesněním oněch ideálů, a to, co ho na socialismu jiných odpuzovalo, od toho svého jasně oddělil, i když pro sovětské Rusko lehounkou slabost měl. Svým způsobem to byly zlaté časy. Kdekdo byl socialista, Rusko bylo tajemné a daleko a na pořádnou diskreditaci toto náboženství teprve čekalo.
 |
| T.G. Masaryk a Karel Čapek |
Když se člověk zamýšlí nad tím, proč byl takový, zdá se, že jediným vysvětlením je jeho víra v dobro jako integrální vlastnost člověka a z ní a z něj vyplývající spravedlnost. O ní se jako o skálu opíral, když psal své protiválečné a protinacistické hry Bílá nemoc a Matka, ale tato víra je základem veškerého jeho konání, ať už to bylo psaní takovýchto opusů nebo jednoho z mnoha set sloupků v Lidových novinách. Proto se po září 1938 stal terčem nehorázných útoků těch "echt" vlastenců zprava i zleva, proto nebyl v 50. a 60. letech příliš oslavován. Zemřel vyčerpán 25. prosince 1938, pouhých 80 dní před obsazením zbytku Československa nacistickým Německem. Kdyby žil, byl by mezi prvními zatčenými a zemřel dřív než jeho bratr Josef. Svým způsobem měl štěstí, že se nedožil budování socialismu v Čechách. Ztratil by nejen zbytek ideálů, ale režim by ho navíc semlel.
 |
Kongres PEN klubů Praha 1938
zprava: K.G.Wells, Karel Čapek |
Jak by asi byl vnímán dnes, kdy idealistický Václav Havel je i po smrti nemalou část politiků zavrhován a nejdůstojnější část oslav 25. výročí pádu vlády komunismu se odehrála ve Spojených státech? Řekl bych, že Čapek by nedopadl lépe. Političtí čachráři by pro něj nenašli jediné dobré slovo, byl by opovrhovaná pražská kavárna, jejich černé svědomí, kříž, kterého jak známo se čert bojí. Je jenom ironií osudu, že kytku k jeho hrobu dnes pokládala osoba, jejíž svědomí je mimořádně pružné?
SKORO MODLITBA
Bože, kdyby už jednou dali pokoj! Čím dál tím víc se ukazuje, že lidstvo potřebuje a musí dát ve velkém do pořádku své věci. Je třeba spousty rozumu a rozvahy, aby byl uchován mír a mohlo se myslet na sociální zajištění světa. Je třeba mnoho lásky k člověku a úcty k životu, aby se na zemi dělala spravedlnost pro každého. Máme větší starosti, než kdy lidstvo mělo, a v tom pořád vyskakují tragičtí uličníci, pořád se zpoza rohu vynořují dospělí kluci s bambitkami, padne pár ran a někdo zůstane ležet na zemi. Z politiky se stává ulice gangsterů; a už by toho mohlo být dost; i když ty kuličky lítají u sousedů, jsme si dobře vědomi, že je to ostuda pro celou Evropu. Bez úcty k člověku nebude možno organizovat svět lépe a slušněji než dosud. Ti političtí gangsteři se dopouštějí něčeho horšího než politických vražd. Zabíjejí úctu k člověku, důvěru v rozum a pocit práva, jenž má vládnout světu. Bože, kdyby už dali pokoj, nebo byli tomu aspoň naučeni!
Karel Čapek, Lidové noviny 27. 7. 1934
Žádné komentáře:
Okomentovat