O pár desítek let později, poté co vznikla sjednocená Itálie, se nejprve v Miláně, ale později i dalších italských centrech začala mezi mladými intelektuály šířit idea povznesení italské kultury na úroveň okolního světa. Mezi milánské příznivce hnutí označovaného jako scapigliatura patřil i mladičký Arrigo Boito (1842-1918), literát a hudebník, který se rozhodl pozvednout z provincionálnosti italskou hudbu a vybral si k tomu přiměřeně důstojné téma - Fausta, tak jak ho zpodobnil Goethe.
Monumentální opera 26letého skladatele s názvem Mefistofeles měla premiéru 5. března 1868 v milánské La Scale, která zajistila autorovi jméno, neboť se proměnila ve veliký skandál. Jestliže Boito tvrdil, že chce povznést operu k takovým výšinám, k jakým povznesl německou operu Richard Wagner, znamenalo to, že opery Giuseppe Verdi jsou mu málo. A jak si mohl takový mladíček dovolit postavit se italskému velikánovi, jehož árie a sbory burcovaly ke sjednocení, senátorovi, čestnému občanovi... A protože La Scala byla Mekkou Verdiho příznivců, došlo po více než pětihodinovém představení k bitce mezi verdiovci a boitovci (scapigliatura nebyli žádní andělé, alkohol a hašiš jim rozhodně nebyly cizí), která se přenesla do okolních ulic a po druhém představení tak bylo provádění opery zastaveno. Boito to však nevzdal, došel k závěru, že na vině musela být i kvalita díla a začal pracovat na jeho úpravě. Premiéra revidované a zkrácené verze se konala roku 1875 v Bologni a po jejím úspěchu došlo za 3 roky k druhému pokusu v La Scale. Tentokrát bez kraválu, opera byla přijata příznivě a rychle začala pronikat do světa.
Když už jsme u Boita, je třeba konstatovat, že ač skládal dál, žádnou operu už nedokončil a do jeho smrti se tak žádná další nehrála. Věnoval se spíš literární činnosti, 8 let vedl konzervatoř v Parmě, dostal čestný doktorát v Cambridge a v roce 1912 se stal senátorem. Ovšem v širším povědomí nakonec zůstal především jako spolupracovník Verdiho. Nejprve v roce 1881 revidoval libreto jeho starší opery Simon Boccanegra a poté napsal libreta k posledním dvěma operám skladatelovým - Othello (1887) a Falstaff (1893). Navíc se předpokládá, že právě díky Boitovu vlivu se styl těchto oper zřetelně přiblížil operní tvorbě Wagnerově.
Leč zpátky k Mefistofelovi. Přestože v 80. a 90. letech 19. století se hrál na všech velkých operních scénách, frekvence jeho inscenací postupně klesala. V Praze ho hrálo jak Německé divadlo, tak i Národní. Ve 20. století však byl v Národním divadle inscenován pouze 2x a to v roce 1936 a 1942. I jinde je hrán poměrně zřídka, naposledy v Plzni 1999. Hodnocení opery se různila, nejuznávanější kritik, vídeňský Eduard Hanslick, operu strhal. Je však pravda, že obsahuje nádherné sopránové árie Markéty ve 3. jednání, velký prostor pro bas Mefistofela (Šaljapin s ním v roce 1901 s velikým úspěchem absolvoval zahraniční debut v La Scale), a úžasné sbory, které někdy připomínají spíš Verdiho.
Pro pražskou inscenaci se podařilo získat do role Mefistofela vynikajícího slovenského basistu 44letého Štefana Kocána, jenž sice občas v Praze zpívá, ale víc je znám z přenosů MET in HD (Aida, Don Giovanni, Rigoletto, Princ Igor). Na jeho výkonu v této obrovské roli byl postaven úspěch celého představení. Roli Markéty zpívala v 1. premiéře Christina Vasileva (půl Češka půl Bulharka žijící v Jablonci, laureát Dvořákovy soutěže 1995, nositelka Thálie 2010, nominace na pěvkyni roku v Německu), která se vrátila ze tříletého působení ve Freiburgu. Třetí jednání dává zpěvačce možnost vyniknout hned v několika nádherných výstupech, kterou Vasileva rozhodně nepromarnila. A konečně mohutné sbory zněly přímo velebně, včetně chlapeckého sboru ZUŠ v Praze 7. Ostatní role byly podány, řekněme průměrně. Jak tenor Daniel Magdal jako Faust, tak Eva Urbanová v roli Heleny působili dojmem, že svá nejlepší představení už zpívali. Ani scéna a režie nebyly nijak zvlášť inspirující, ocenil bych je tak na trojku. Přesto však si myslím, že stojí za to představení vidět a slyšet, minimálně v tomto obsazení. V hlavních rolích alternují ještě Peter Mikuláš a Jiří Sulženko jako Mefistofeles a Alžběta Poláčková jako Markéta.
 |
| Mefistofeles - Štefan Kocán, 2. jednání |
 |
| Margherita - Christina Vasileva, 3. jednání |
 |
| Elena - Eva Urbanová, Mefistofeles - Štefan Kocán a Faust - Daniel Magdal, 4. jednání |
Žádné komentáře:
Okomentovat