Omlouvám se všem, kdo postrádají ve starších příspěvcích fotografie. Jsou začarované někde v googlových střevech.
Pracuji na jejich osvobození, ale chce to čas.

Prohledat tento blog

Nabídka z archivu

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení

Následující text je skoro 60 let starý. Modlitba za pravdu Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dneš...

pondělí 30. září 2013

Nepřítel čas a hudební září v Praze

Dvořákova Praha poprvé.


Čas je univerzálním nepřítelem lidstva. Pro někoho proto, že neví co s ním, jinému se ho hrubě nedostává. Tak akorát ho má málokdo. A tak dřív, než jsem stačil vypsat své dojmy z letních hudebních festivalů, nastoupily akce podzimní, což v Praze znamená především festival Dvořákova Praha.

Ten před 6 lety spustil Vladimír Darjanina díky štědré finanční podpoře od Karla Komárka, resp. jeho finanční a podnikatelské skupiny KKCG. Po ročním spolužití s krachujícím Pražským podzimem Pavla Špirocha (zemřel 2012), který přišel o finanční podporu Zentivy, a v následujícím roce ještě s krátkodechým Rozhlasovým podzimem, zaujal festival rozhodující pozici výhodné záříjové hudební scény (většina orchestrů zahajuje sezónu až v říjnu), a letos absolvoval již 6. ročník. Organizátorem byla tradičně Akademie klasické hudby, ne však v režii Vladimíra Darjanina, který odešel nebo byl Karlem Komárkem odejit, a v jejím čele ho nahradil Robert Kolář. Festival je navíc nyní personálně propojen jmény Marek Vrabec a Dana Syrová s dalším podzimním festivalem Struny podzimu, se kterým si však programově nekonkurují.

Letošní ročník zahájila Česká filharmonie pod taktovkou svého šéfa Jiřího Bělohlávka Adagiem  z  Pendereckého Třetí symfonie. Úprava pro smyčce zde měla světovou premiéru a 80letý autor byl přítomen. Víc říct neumím. Následoval tradiční Dvořákův violoncellový koncert se 31letou hvězdnou Američankou Alice Weilerstein, která má litevsko-ruské kořeny, a před 3 lety si ji vybral Barenboim pro společné provedení Elgarova koncertu, což ji vykoplo do hvězdných výšin. O Dvořákově koncertu, který hrála s elánem a náruživostí, tvrdí, že je její nejoblíbenější, což nemusí být úlitba organizátorovi, ostatně já to vidím stejně. Určitě by nemělo zůstat nepovšimnuto, že emotivně podaný přídavek věnovala obětem teroristických útoků 10. září 2001. Po přestávce pak následovala Beethovenova 7. symfonie. Stejně jako Dvořákův koncert je to roztančená skladba, která přináší obrovskou vitalitu. S orchestrem kvality ČF znamená takto složený večer spolehlivou záruku radosti. Takže to byl skvělý koncert, avšak nikoli mimořádný.

Můj druhý koncert festivalu, ve středu 12. září, byl klavírní recitál Jevgenije Kissina. Už ne zázračné dítě, ale 41letý muž, který se narodil v Moskvě, ale od roku 2002 je britským občanem, hrál sonátu D dur Franze Schuberta a po přestávce Skrjabinovu sonátu č. 2 a 7 jeho etud. Z několika přídavků pak sklidila ovace především Chopinova polonéza Heroique. Kritik Jindřich Bálek koncert neobvykle strhal, i když uznal, že Kissinovy technické předpoklady jsou mimořádné. Napadl mne trochu děsivý důvod: v rozhovoru s Věrou Drápelovou Kissin uvedl, že otevřeně vytýká západním zemím a mediím jejich kritický postoj k Izraeli, a že děkuje Česku za jeho trvalé sympatie k této zemi. Také prohlásil, že nehraje v Číně, protože odmítá vstoupit do komunistické země a v Turecku, neboť to odmítá uznat genocidu Arménů za 1. světové války. A to prosím tento člověk působí trochu jako introvertní suchar.

Konečně třetí koncert prvního týdne se odehrál v katedrále sv. Víta a byl zcela mimořádný. Na počest blížícího se 200. výročí narození Giuseppe Verdi hrála ČF, zpívali Evelina Dobračeva (soprán), Ruxandra Donose (mezzosoprán), Massimo Giordano (tenor), Jan Martiník (bas) a Pražský filharmonický sbor, a to vše dirigoval Fabio Luisi, šéfdirigent Metropolitní opery v New Yorku. Byla to obrovská slavnost hudby, která jakoby si otevřela prostor a plynula do nekonečna vesmíru. Nechci opakovat to, co napsali jiní, a tak odkazuji na Svatavu Barančičovou na operaplus.cz. Přestože koncert se konal přesně uprostřed festivalu, byl jeho neoddiskutovatelným vrcholem.

Žádné komentáře:

Okomentovat