Východně od Dobříše je obec Stará Huť a za ní rybník Strž. Na potoce pod jeho hrází, který ústí do slavné Kocáby, byly kdysi mlýny, pak železárny, které nakonec vyhořely, a časem to, co zbylo, včetně velkých pozemků, koupil od majitele knížete Jeronýma Colloredo-Mansfelda Václav Palivec (1882-1964). Syn knížecího podkoního nebo spíš kočího, který začínal ve 20 letech jako správce pily. No, a jeden ze 7 bratrů Václavových, právník Josef Palivec, jinak diplomat a také básník, překladatel a esejista, se v roce 1930 oženil s Helenou, ovdovělou sestrou bratří Čapků. A když se za 5 let jeho švagr Karel Čapek ženil s Olgou Scheinpflugovou, nabídl jim Václav Palivec k doživotnímu užívání dost zanedbaný dům, který zůstal stát pod hrází Stržského rybníka. Čapek si ho přestavěl k obrazu svému, oblíbil a často tam pobýval se ženou a přáteli, především pak Ferdinandem Peroutkou. Bohužel to netrvalo dlouho, za necelých 3,5 roku, 25. prosince 1938 Čapek zemřel. Jeho bratr Josef zemřel v roce 1945 v koncentračním táboře. Švagr Josef Palivec byl za války vězněn a po roce 1948 odsouzen na 20 let za špionáž (mimochodem, jeho dcera z "francouzského" manželství byla ženou Igora Stravinského). Nejlepší přítel Ferdinand Peroutka se po 6 válečných letech v koncentráku stal poslancem, aby po roce 1948 emigroval. Dům ve Staré Huti byl po roce 1948 jako majetek Václava Palivce znárodněn a sám Karel Čapek, obdivovatel Masarykův a autor eseje "Proč nejsem komunistou", nebyl také soudruhy oslavován. Přesto na Strži vznikl v roce 1963 Památník Karla Čapka, jehož komunistickému režimu poplatná instalace byla roku korigována do dnešní podoby.
Tolik úvodem.
Když přijdete po akáty lemované silnici na koruně hráze ke zdi obklopující pozemek památníku a vstoupíte dovnitř, octnete se jakoby v jiném světě. Staré stromy, cestičky, kamenné i dřevěné plastiky i keramika, a na větvích zavěšené pruhy látky s citáty z Čapkových děl. Mezi drobnými hospodářskými stavbami po obou stranách, v té vlevo je kavárnička, přijdete k patrovému domu. A uvnitř na vás dýchnou 30. léta minulého století. Fotografie, panely s dokumenty, autentické vybavení pracovny v 1. patře a podkrovní pokoj Ferdinanda Peroutky. Ale to podstatné jsou citáty Čapka a jeho současníků, ze kterých je cítit dech dramatické doby, kdy osud Evropy se stáčel k násilí a krvi. Nacisté urvali v Německu moc 2 roky před tím, než sem Čapek přišel, Stalin chystal monstrózní masové vraždění v Sovětském svazu a do "Mnichova" zbývaly 3 roky. Čapek a Peroutka, každý po svém, ale velice si blízcí, bili na poplach. V těch 3 letech, kdy tady Čapek pobýval, vznikl román Válka s mloky a dramata Bílá nemoc a Matka. Všechno díla s hlubokým politickým a demokratickým podtextem.
Je pozoruhodné, jak se v té době, kde kdo označoval za socialistu, ač vlastně šlo (a jde i dnes) o jakýsi utopický projekt, byť v mnoha mutacích. Mnozí z těchto lidí ovšem byli přesvědčení demokraté a humanisté a sociální spravedlnost, která byla součástí jejich pohledu na svět, jim splývala se socialismem. I Masaryk akcentoval otázku sociální a snad nejdál zašel v předvolebních projevech v roce 1907, kdy do říšského sněmu kandidoval s podporou sociálních demokratů. A Beneš byl národní socialista. Ovšem nikdo z nich neměl se socialismem praktické zkušenosti. Naopak předseda české sociální demokracie a druhý československý ministerský předseda Tusar byl podle britského diplomata Bruce Lockhardta v posledních letech svého života k socialismu skeptický.
Ve skepsi k tomuto proudu jen utvrzuje fakt, že dnes se za socialistu bez zábran vydává arogantní, sebestředný a nenávistný opilec bez schopnosti elementárního konsensu, stejně jako jeho bývalý parťák s bohatou komunistickou minulostí a spousta dalších lidí s pochybným backgroundem a charakterem.
Právě proto je povzbudivé a osvěžující číst myšlenky a především vnímat odvahu intelektuálů Čapka nebo Peroutky.
"Demokracie žádá udržet praktickou svobodu. V historii svoboda vždy byla nastolována jako ochranné opatření celku společnosti proti giganticky sobeckým jednotlivcům. Stav svobody je dílo kolektivní, k němuž celá společnost přispívá a do kterého celá společnost skládá své naděje. Nikdy nikdo nebyl takový obr, aby sám si vytvořil stav svobody. Demokraté se nyní spojují, aby opakovali, obnovili dávnou lidskou volbu mezi svobodou a nesvobodou. Jinak by historie klesla na úroveň hromady příhod a náhod." (Ferdinand Peroutka: Jací jsme – Demokratický manifest).
Žádné komentáře:
Okomentovat