Víte, že když vystoupíte z lodě na souši, země se s vámi ještě chvíli houpe? A že můžete v přístavu koupit jachtu od 20 000 do 2,5 mil. €? To první jsem si ověřil, to druhé neuskutečnil.
Ale strávil jsem 8 dní na palubě džunky, což je klasická čínská loď z teakového dřeva, absolutní rarita v přístavech Toskánska. Kdo by si také pořídil plavidlo, o které pečovat je mnohem nákladnější a časově náročnější než u současné lodi z plastů a kovu? Nicméně majitel a kapitán lehce dobrodružné povahy Petr Žáček veze 20 m dlouhou a 4 m širokou džunku Esperanza z Holandska do italského Gargana a v týdenních intervalech se střídají na palubě přátelé, kteří ho na cestě doprovází.
Start etapy 13. až 20. července 2013 byl v Livornu, přístavu v Tyrhénském moři, vzdáleném asi 90 km o centra Toskánska Florencie. Před 500 lety ho nechal vybudovat kardinál a pozdější papež Giulio Medici a u přístavu se také nachází pomník Ferdinanda I., velkovévody Toskánského (1549-1609).
Odtud jsme se plavili na 90 km vzdálenou Elbu, se 224 km2 třetí největší italský ostrov. Ten je současně největším ostrovem Toskánského souostroví v Tyrhénském moři a leží mezi pevninou a francouzskou Korsikou. Jeho jméno okamžitě vyvolá z paměti další, a to Napoleon Bonaparte. Ten zde, v přístavu Porteferraio, strávil od května 1814 deset měsíců fešáckého exilu po serii porážek v Německu a pádu Paříže. V únoru 1815 se však vrátil a teprve prohraná bitva u Waterloo v červnu definitivně zpečetila osud 45letého císaře nemocného mocí.
Elba, ač relativně malý ostrov, je však pozoruhodná i tím, že se zde po více než 2500 let těžila železná ruda a tavilo železo. To představovalo jeden ze zdrojů bohatství Etrusků a jeho produkce skončila až v roce 1944 po spojeneckém bombardování opevněného ostrova obsazeného německou armádou. Lomy a zbytky technologického zařízení jsou však na ostrově vidět dodnes, lež zdrojem obživy je spíš obsluha bezpočtu turistů a pěstování vínné révy.
Když plujete kolem takového ostrova, nemůžete si nevšimnout toho, jak každé přerušení pobřežních skal, každý malý záliv, dávají lidem příležitost vybudovat tam svá sídla. A že jsme v tom stejní jako jiné živé organismy, které se také uchytí všude, kde je trochu vlhkosti a prachu.
Další štace byl malý ostrov na jižním konci Toskánského souostroví a přístav Giglio. Je neblaze známý tím, že 13. ledna loňského roku těsně vedle vjezdu do přístavu narazila na skálu a převrátila se na bok luxusní výletní loď s více než 4000 lidí na palubě. Je naprosto nepochopitelné, jak se něco takového může stát u plavidla doslova nabitého sofistikovanou navigační technikou a řízeného velkou posádkou. Leč stalo se. Dnes tam 400 lidí ve dne v noci pracuje na tom, aby loď vyprostili a dopravili do Livorna k likvidaci. A že to není jednoduché, o tom svědčí stálé odkládání termínu likvidace vraku. Z původního počátku tohoto roku je to dnes počátek příštího roku...
Pár kilometrů odtud se u pevniny nachází známý poloostrov Monte Argentario, českým proletariátem a investigativními pisálky považovaný za místo orgií mafiánských zbohatlíků a úplatných politiků a jejich milenek se silikonovými vnadami. Ovšem čestnými občany města jsou třeba Matka Tereza nebo Andrej Sacharov.
A jak opouštíme Toskánsko a plujeme podle břehů provincie Roma, pobřeží ztrácí romantický charakter, zato se jeden za druhým objevují velké průmyslové komplexy. Také nekotvíme ve městě Civitavecchio, ale ve veliké moderní marině Riva di Traiano pro 1200 lodí na jeho jižním okraji, při 67. kilometru starověké Via Aurelia, dnes Strada Statale 1. A pak plujeme dál, moře zvlní letní bouře, horký vzduch zchladí liják a v dálce je vidět válec tornáda, a připlouváme do Fiumicina, které je sevřeno mezi 2 ramena Tibery, podél jejichž břehů jsou rozesety roztodivné rybářské chatrče, opravny lodí, malá přístaviště a také luxusní Porto Romano, kde naše pouť končí.
A protože pár kilometrů odtud je největší italské letiště Aeroporti di Roma neboli Aeroporto di Fiumicino - Leonardo da Vinci, jsme za 3 hodiny v Praze, která je toto léto stejně horká jako Řím.
A málem bych zapomněl. Tu italskou krizi jsem opravdu neviděl. Dálnice a tunely jsou v lepším stavu než před 3 roky, kdy jsem jel od Innsbrucku dolů naposledy, přes Etruské Apeniny do Florencie se zčásti rozšiřuje a zčásti staví nová, mezi pevninou a ostrovy kmitá bezpočet trajektů, přístavy jsou plné jachet a Fiumicino připomíná mraveniště, do kterého někdo píchl klackem. Jediné, co mne děsí je představa, že tohle všechno pohání dluh.
Žádné komentáře:
Okomentovat