Radosti, ty jiskro boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
Srdce vzňaté žárem touží,
nebeský tvůj krásy chrám.
Kouzlo tvé teď opět víže,
co kdy čas tak dělil rád,
zástup lidstva sbratřen blíže
cítí van tvých křídel vát.
Komu štěstí v žití přálo,
v příteli že štít svůj máš,
komu věrnou ženu dalo,
mísit pojď se v jásot náš!
Sám byť jenom jednu duši
svojí na tom světě zval!
V díle tom kdo nezdar tuší,
od nás ber se s pláčem dál!
Radost každá bytost sáti,
přírodo, chce z ňader tvých;
zlý a dobrý chce se bráti
v jejích stopách růžových.
|
|
Révy žár nám, pocel smavý,
na smrt věrný přítel dán;
vášně plam dán červu žhavý,
světlý cherub dlí, kde Pán.
Dál, jak jeho slunci roje
nebes modrou nádherou,
spějte, bratří, drahou svou
směle, jak by rek šel v boje.
V náruč spějte, milióny!
Zlíbat svět kéž dáno nám!
Bratři! Hvězd kde žárný stan,
dobrý Otec zří z mlh clony.
Dlíte v prachu, milióny?
V bázni tvůrce tuší svět?
Pátrej, hvězd kde bezpočet!
V záři ční tam božské trůny.
|
Žádné komentáře:
Okomentovat