Český a český - ČF + Jiří Bělohlávek

Návrat Jiřího Bělohlávka po 20 letech do čela České filharmonie je jistě dobrou zprávou jak pro návštěvníky Rudolfina, tak i orchestr, který se ho kdysi zbavil. Vlastně celých těch 20 let bylo jakýmsi provizoriem po odchodu Václava Neumanna. Dva ze 4 šéfdirigentů, kteří u orchestru v této době působili, odešli ze svého postu předčasně sami, třetího se snažil zlikvidovat ředitel a čtvrtého by nejspíš nejraději zlikvidoval orchestr. Zmatky kolem lidí na postu generálního ředitele provázela permanentní revoluce do sebe zahleděné části orchestru, jehož renomé mezitím upadalo, z čehož hráči vinili kde koho, jen ne sebe. Naopak pro Jiřího Bělohlávka bylo oněch 20 let následujících po odmítnutí orchestrem obdobím trvalého vzestupu, na jehož konci (zatím) byl Řád Britského imperia a nádherný koncert s orchestrem BBC na závěr Proms počátkem září. Nabídku k setrvání u BBC Orchestra Jiří Bělohlávek nepřijal. Pravdou ovšem je, že Česká filharmonie přes všechny její problémy je vyšší metou, i když BBC Proms londýnský orchestr výrazně zviditelňují.

Takže očekávání od staronového šéfdirigenta jsou veliká, zvláště ve spojení s rovněž zánovním ředitelem ČF, jehož vydíratelnost politickou minulostí je nulová. Bezpochyby úspěchem bylo, že součástí námluv koncem roku 2010 byla otázka úrovně mezd a výsledkem jejich navýšení. Ne zcela bezvýznamné je i to, že jako koncertní mistr k orchestru nastoupil mladý houslista se sólistickými ambicemi, jehož pohled na svět se neformoval jen v Rudolfinu a přilehlých lokálech.

V přípravě na novou sezónu se vedení filharmonie snažilo o nový image. Nešlo jen o poněkud operetní upoutávky ve formě zpívajících ptačích budek a pohledných slečen ve stánku u Rudolfina. Bezpochyby se tato snaha promítla i do dramaturgie a zvýšení počtu provedení všech koncertů základní orchestrální řady na tři.

Ale k samotnému zahajovacímu "inauguračnímu" koncertu 4. října. Začalo to velikou tlačenicí v ulicích i dále od centra, za což však nemůže ČF, ale uzavřené Letenské náměstí. Naštěstí jsem do Rudolfina dojel sedmnáctkou. Na schodech stály 2 mladé dámy vedle stolku s nápisem VIP. Z toho vyplývá, že publikum bylo trochu jiné než obvykle. K zahlédnutí byla předsedkyně sněmovny i ministr financí či ředitel České televize (ty lze ovšem na koncertech občas vídat), hudební šlechta v čele s profesory AMU, ale v koridoru se pohybovali i vytáhlí řízci s holou hlavou a sluchátkem v uchu a mezi nimi muž, kterého bych typoval na izraelského velvyslance, což moc k vidění není. K jisté nestandardnosti přispěla i Česká televize, která koncert přenášela, a zřejmě kvůli ní čekal ztichlý sál i orchestr několik minut na dirigenta, zatímco po přestávce tento i sólista nastoupili v době, kdy sál byl ještě poloprázdný.

V úvodu vystoupil ředitel ČF David Mareček a inteligentně vyzdvihl Antonína Dvořáka, který ovšem na programu nebyl, i to, že po dlouhé době má orchestr ryze českého šéfa. Prostě český a český, pan prezident by měl radost, kdyby tam ovšem byl. Pak konečně začal koncert. Orchestr hrál na úrovni, dirigent ho vedl zpaměti a s chutí. Sympatický kanadský barytonista Gerald Finley zpíval Mahlera tak, že potvrdil svou pověst světové špičky a 13 trubačů v Sinfoniettě troubilo tak, že jim sál nestačil. O přestávce se prohodili koncertní mistři u houslí a místo Miroslava Vilímce nastoupil Josef Špaček. Bylo to skvělé. Dramaturgie byla bezpochyby jakýmsi krédem, proto Eben, Beethoven, Mahler a Janáček. Publikum silně tleskalo, i když byla cítit nepatrná odtažitost, zkušební pokus o potlesk po 1. větě symfonie byl úspěšně zastaven a na konci došlo i ke standing ovation. Někdy mám pocit, že tím obecenstvo oceňuje spíš samo sebe, ale tentokrát to bylo na místě. Minimálně jako uznání Bělohlávkovi. Ten také orchestr včas rozpustil a nesnížil se k nějakým přídavkům a la "nedělní koncert na dobrou chuť". Co bude dál se uvidí. V každém případě čeká na Bělohlávka úkol, který sám definoval - nažhavit orchestr. To jsem si uvědomil, když jsem poslouchal smyčce v 1. větě Osudové a vzpomněl si na výkony, které v létě podávaly mladé orchestry třeba ve Verbier nebo Barenboimův West-Eastern Divan Orchestra právě při prezentaci Beethovenových symfonií. Jsem zvědav, zda to z některých starých mazáků dokáže vyrazit, resp. co řekne odborář Pazour, až se bude snažit vyrazit ty, co jsou už příliš okoralí.

Rudolfinum - Dvořákova síň 
čt 4. 10. 2012 / 19:30

Program 

• P. EBEN: Vox clamantis, symfonická věta pro tři trubky a orchestr
• L.van BEETHOVEN: Symfonie č. 5 c moll  „Osudová“
• G. MAHLER: Chlapcův kouzelný roh – výběr
• Leoš JANÁČEK: Sinfonietta

Česká filharmonie
Gerald FINLEY – baryton
Jiří BĚLOHLÁVEK – dirigent

PS: A tohle dokázal vyrazit 85letý Arturo Toscanini z NBC Orchestra v roce 1952. Na takové muzice je skvělé i to, jak je nadčasová. Možná proto ji někteří politici ignorují, usvědčuje je z malosti.