Jedeme zvlněnou dolnonormandskou krajinou, léto se přehouplo přes svůj vrchol, ale místo romantiky jsou na polích jen velká kola strojově balené slámy,
a silnice začína klesat k moři. Po chvíli vjíždíme do malého městečka, spíš vesnice, tak 500x400 m a 600 obyvatel, které se jmenuje Arromanches-les-Bains. A dole u moře je pláž a náměstíčko s parkovištěm a nepostradatelným kolotočem. Na druhé straně náměstíčka, proti kolotoči, je přízemní budova z nápisem Musée du débarquement
a v moři i na pláži jsou podivné betonové bloky. Proč, to jsme zjistili právě v muzeu.
Na normandských plážích se po 2leté přípravě vylodili 6. června 1944 vojáci spojeneckých armád, aby podnikli rozhodující krok k osvobození západní Evropy. Jednou z nich je pláž v Arromanches-les-Bains. Mnohem slavnější je ovšem umělý přístav, který tam vznikl, a sloužil zásobování invazních jednotek. Stovky obrovských betonových kesonů, celkem 600 000 t betonu, byly vyrobeny podél celého anglického pobřeží, remorkéry dotaženy přes Kanál, a potopeny několik set metrů od břehu, aby vytvořily vlnolamy a umělá mola. Od nich pak vedlo na pláž několik pontonových mostů, a po nich se vyloďovala vojenská technika a převážely zásoby. Přístavy označované jako Mullbery Port byly vybudovány dva, ale ten u pláže Omaha poškodila ještě v červnu bouře natolik, že byl neopravitelný. A tak arromanchský, přezdívaný Winston, nesl 8 měsíců celou tíhu zásobování invazních jednotek, dokud nebyly dobyty a zprovozněny přístavy na pobřeží. Za celkem 10 měsíců provozu jím prošlo 2,5 mil. mužů, 500 000 vozidel a 4 mil. tun zásob. Úspěch invaze závisel na pár stovkách metrů pláže. Speciální americké jednotky "Ghost Army" v noci nasvětlovaly pusté moře jako přístav, aby zmátly německé piloty. Před muzeem vylodění, které je ostatně v každém větším místě, ale tohle bylo první, je 8 stožárů s vlajkami zemí, jejíchž vojáci se na invazi podíleli. Hrdost vyvolává skutečnost, že mezi nimi je i vlajka československá.
 |
| Druhá zleva je česká/československá vlajka |
 |
| Prvek pontonového mostu |
Slabých 10 kilometrů do vnitrozemí je malé město Bayeux, centrum oblasti Bessin. Obyvatel má asi tolik jako třeba Stará Boleslav, a pro Němce nemělo strategický význam, takže bylo osvobozeno hned druhý den po invazi. Generál de Gaulle v něm 14. června 1944 pronesl projev, ve kterém deklaroval příslušnost Francie ke Spojencům. Ale historie i název města sahají daleko do dob keltských a římských. A nebylo to město ledajaké, bylo sídlem Viléma Dobyvatele a v roce 1077 v něm byla vysvěcena katedrála. I když vyhořela a byla zbořena, stojí tam dodnes. A již mnoho let sem přijíždějí zástupci britské armády, aby se 6. června zúčastnili bohoslužby na památku obětí invaze. Letos, protože od té doby uplynulo již 65 let, a pár účastníků ještě žije, to bylo obzvlášť slavnostní a za účastní prince Charlese a britského premiéra.
katedrála Notre-Dame v Bayeux
pamětní deska v katedrále
věnec ze symbolických vlčích máků v katedrále - pocta obětem invaze
(v Bayeux je i největší britský vojenský hřbitov na území Francie)
S katedrálou je spojena ještě jedna pozoruhodnost, totiž tapiserie. A není to jen tak nějaká tapiserie. Vlastně žádná, protože to je výšivka. A stará přesně 934 roků. Za vlády Viléma dobyvatele ji nechal v Anglii vyrobit jeho nevlastní bratr biskup Oton při příležitosti vysvěcení katedrály. Na 73 m dlouhém a 50 cm širokém pruhu plátna jsou vyšity scény souvisejíci s jinou invazí. V září 1066 vypravil Vilém Dobyvatel 700 lodí a 8500 vojáků na trestní výpravu proti anglickému králi Haroldovi, který 14. října v bitvě u Hastingsu padl a Vilém se stal anglickým králem. Legenda ovšem tvrdí, že výšivku vyrobila Vilémova žena Matylda a její dvorní dámy. Výšivka je dnes umístěna v muzeu v klimatizované vitrině a na jeho nádvoří je model invazní lodě. A toho bratra nechal Vilém později zavřít, když zjistil, že mu přerůstá přes hlavu a chce být papežem. Ostatně to byl bratr nevlastní a sám Vilém byl syn nemanželský. Než mu začali říkat Dobyvatel, byl to Vilém Bastard. Asi na to tenkrát v lepších kruzích tak nekoukali.
muzeum tapiserie z Bayeux a invazní loď z 11. století
tapiserie - Vilém se plaví přes Kanál
tapiserie - Harold dostal šípem do oka a umírá
tapiserie - Haroldovo vojsko je rozprášeno
Na tapiserii však chybí konec, totiž Vilémova londýnská korunovace. Ten si ovšem domyslela paní Věra Míčková z Olomouce, a přidala ho ke tkané k replice tapiserie, kterou vyrobila po večerech v letech 2004-7. Nutno ovšem dodat, že takových replik je po světě více.
Co je však v Bayeux na první pohled příjemné, je množství parkovacích míst ve městě. Když se nevejdete na parkoviště u tapiserie, stačí zajet o pár set metrů dál a místo ve vrcholné turistické sezóně najdete určitě. A městem protéká řeka Aure, s malebnými zákoutími, jako u Moulin de la Galette (mnohem slavnější je ovšem ten na pařížském Montmartru), dříve mlýnu, dnes restauraci, kde servírují ony galette - slané palačinky. A pohledná je i radnice, na kterých si Francouzi dávají záležet stejně jako na policejních stanicích.
vodní náhon z restaurace Moulin de la Galette
obchodní ulice Bayeux
radnice Bayeux
V čem spočívá rozdíl mezi Českem a Francií, napadlo mne tam? Možná v tom, že i když hluboce zasažena morem socialismu, neprošla Francie oním devastujícím obdobím, kdy majetek byl stigmatem a hodnota vlastnictví se neuznávala. Kdy vše vlastnil komunistický stát díky tomu, že vše ukradl, a tak nic nepatřilo nikomu a nemělo hodnotu. Kradli a podváděli skoro všichni a tahle rakovina se léčí špatně a pomalu. K tomu demokratické instituce nestačí. Ovšem neexistuje ani lék na iluze těch, kteří podobnou smutnou zkušenost nemají.
Žádné komentáře:
Okomentovat