Francie 1 - Paříž

PAŘÍŽ

Už mne nepřestane udivoval ta snadnost, s jakou se můžeme přesouvat po Evropě. Žádné kilometry ostnatých drátů, vysokých plotů a zemí nikoho. Stačí večer vstoupit do řeky zvané dálnice, 2x natankovat auto a sebe vyprázdnit, chvíli si zdřímnout a nechat přemýšlet navigaci. A najednou jedeš přes most a vpravo je Notre-Dame. Snědá obsluha ve starosvětsky vyhlížející garáží říká auto nechte tady, já vám ho zaparkuju, a vypadá tak samozřejmě, že vypnete opatrnost a nebojíte se ani o svůj volně ložený notebook. V právě se probouzející kavárně Café du Musée vedle - alžírská servírka vypadá, že je ještě napůl doma - posnídáte,



mimochodem, kavárna je taková francouzsky, až socialisticky nonchalantní, jak ukazuje obrázek z toalety

a v 9 hodin už zíráte na hada k pyramidám Louvru.

Z jedné strany na to shlíží Ludvík XIV. z koňského hřbetu,


z druhé pozemské najády Aristida Maillola.

Kolem Napoleonova vítězného oblouku na paměť bitvy u Slavkova,

přes zahrady Tuillerie se spoustou soch (autorem 2 z nich je Paul Belmondo, otec slavného Jean-Paula) a proti lidské řece se dostanete na místo zrodu turistů. Na náměstí, kde bylo gilotinou sťato 1300 lidí a teď se jmenuje Svornosti, se kolem luxorského pilonu plouží desítky autobusů a vyplivují šikmooké zvídavce.

Vlevo za mostem je parlament,

vpravo průhled na Maxima a Madelaine.


a přímo se táhne Champs Elysee kolem Grand Palais


až k Arc de Triomphe de l'Etoile,


který nechal Napoleon postavit na paměť svých vítězných bitev. Než ho postavili, prohrál všechno. Minulý týden tady kroužily už po 98. zdecimované řady borců Tour de France. 4 km od Arc de Triomphe k Louvru a 4 zpátky. Ale hlavně tudy, tedy jen dolů, více než 130 let slavnostně prochází každého 14. července jednotky francouzské armády na oslavu pádu Bastily. A na hlavách mají stejné "kastrůlky" jako generál de Gaulle, jehož socha je kontroluje před Grand Palais, ještě než dorazí na Place de la Concorde, aby pozdravily prezidenta.


Před Disney světem už se srocují nedočkavci,


aby koupili trička s myšáky nebo auta.


Mezi tím se motá i špinavý clochard zahalený jen v pytli, prochází dámy s psíčky, prarodiče s dvojčaty, turisti všeho druhu, slečny píší esemesky, číšníci prostírají kavárenské stolky, nahoru a dolů jezdí dvoupatrové vyhlídkové autobusy, pánové kupují noviny a pouliční prodavač vytrvale vrací putující plastické kraby nahoru na výkladní skříň. Prodavači i prodavačky jsou dost mladí, vesměs hodně snědí a mile přátelští.

A pak po Boulevard Saint Germain zpátky, a hledání nového parkoviště končí v podzemí přímo před Notre-Dame.

Odtud přes most kolem stánků bukinistů, ktaří jsou stálicí, a můžete se spolehnout, že příště, třeba za 50 let, tam budou také,

do Latinské čtvrti. Dole u řeky jsou uličky s desítkami restaurací všeho druhu

a kostelem sv. Severina Pařížského, což je jiný Severin než průkopník křesťanství v podunajských římských provinciích z 5. století. Tenhle šířil víru o 100 let později z jeskyně na břehu Seiny.

Dneska má ovšem svou kavárnu hned naproti.


Trochu výš je Muzeum umění středověku v římských lázních a paláci opatství Cluny,


Sorbona, proti níž se posadil, a na kterou kriticky shlíží renesanční skeptik Montaigne

a náměstí Sorbony

A osou toho všeho je bulvár Saint Michele. Už ten název jakoby v sobě nesl vůni jara a svobody, nebo mládí a nespoutanosti. A také vzpomínku na černé antony a hordy policistů v roce 1968/9, kdy se to s tou nespoutaností trochu přehnalo. Ovšem jeden z levičáckých studentů té doby, šéf MMF Dominique Strauss-Kahn, si tu nespoutanost zachoval i jako šedesátník a v newyorském hotelu Sofitel mu podtrhla prezidentskou židli.

Ani se moc neví o tom, že kousek odtud, v ulici Notre-Dame des Champs 74 za Lucemburskou zahradou, získali v létě roku 1939 asyl čeští levicoví intelektuálové ve vile francouzských komunistických spisovatelů. To vše díky světem protřelému Adolfu Hoffmeisterovi. Odsud chodili do sraziště intelektuální levice, kavárny Les deux Magots na Place Saint-Germain-des-Prés. Měli ovšem smůlu, že Stalin se zasnoubil s Hitlerem, vypukla válka s Němcem, komunisté byli zakázáni a bdělé oko policie na ně v září dopadlo s podezřením, že jsou to členové ÚV KSČ a sovětští, ev. němečtí agenti. Hlavně to odnesli Hoffmeister, Alén Diviš, František Pelc. Po půl roce v Santé vystřídali několik koncentráků, aby se nakonec dostali do Ameriky. Co by kamenem dohodil od dvou mandarinů je ale ještě významnější budova. V Rue Bonaparte 18, kde je dnes české kulturní centrum, bylo za první světové války sídlo Československé národní rady, později uznané za československou prozatímní vládu, a odsud Masaryk velel českým legionářům. A když už jsme u toho, tak od roku 1956 vydával v Paříži "nepřítel lidu" Pavel Tigrid časopis Svědectví, jehož redakce byla přes řeku nedaleko Louvru, v Rue de la Croix des Petits Champ č. 30. Je tam i malá pamětní deska. Zaplať pánbůh, že takové asyly dneska nepotřebujeme. Což o takových Bělorusech říct nelze.

Jenže času nezbývá, takže ještě jednou Notre Dame, je tam pořádná fronta

a radnice připomínající (údajné) úplatky starosty a pozdějšího prezident Chiraca, před kterou se zrovna hraje plážový volejbal


a pak zpátky po Elysejských polích a přes La Defense

do dálničního koryta a plujeme na západ do Normandie.

Poprvé jsem tudy jel a lilo, příkopy byly plné vody a pobřežní útesy u Caen bičoval vítr a déšť. Dnes je však slunečno a teplo, a protože je sobota odpoledne, není dálnice přeplněná a tak bez překážek a zdržení, jen tu a tam zaplatíme mýtné, přijíždíme na místo. Villers-sur-Mer. 1300 kilometrů, 22 hodin od startu v Praze.