Je už zcela jasné, že Kreml vede Rusko k izolaci od vnějšího světa. Naprosto nemístné jsou nářky politických analytiků, chytajících se za hlavu, že moc jakoby nepředvídala rostoucí mezinárodní izolaci země, nedokázala vyhodnotit její následky a nechápala význam integrace. Předvídá, dokáže a chápe. Toto je vědomá kremelská politika, plně opodstatněná těmi idejemi a hodnotami, kterými se řídí kremelští činitelé. Maximální možná izolace země od svobodného světa, to je jedna z hlavních podmínek nekontrolovatelného setrvávání jejích vůdců u moci. Kvůli tomu obětují cokoli, nejen vojenskou bezpečnost země, její politickou stabilitu a ekonomickou prosperitu, ale možná i vlastní možnost zotavovat se na šťastném Západě z útrap ruského života a ukládat v jejich bankách prostředky nabyté v Rusku. Zanechají po sobě Rusko prázdné, hladové a mrznoucí, bude-li na tom záviset zachování jejich moci. Logika ponoření se do autoritářství vyžaduje nejen věčného vnitřního a vnějšího nepřítele, ale i opatření k úspěšné izolaci země od protiautoritářských vlivům. Především proto všechna ta masivní protizápadní rétorika poslední doby, počínaje mnichovskou řečí Putina, nebyla nahodou, bezděčným projevem nespokojenosti nebo špatně vypočítanou politikou. Rusko jasně ukázalo své priority a nevidět je může jen ten, kdo si přeje vidět ne to, co je, ale to, co vidět chce. Nicméně je zřejmé, že absolutní izolace země jí nedává naději na přežití, to je sotva možné, ale kremelské vedení ji povede touto cestou do konce. Prognóza je očividná a neutěšená. V Rusku umírá svoboda a upevňuje se autoritářství a budoucnost západní demokracie závisí na schopnosti západu projevit pevnost ve vztahu k autoritářským státům. Nyní už není téměř žádných pochyb o tom, že Rusko bude i v budoucnosti používat separatistické konflikty u sousedů k vyostřování situace a faktické anexi území.
Proč by nebylo možné znovuzrození kvazisovětského režimu? Existují jeho mnohé příznaky: monopolní moc jedné politické skupiny, úplná závislost soudní moci a parlamentu na této skupině, imitace voleb, beztrestnost funkcionářů a politické elity a také její opory - silové a bezpečnostní orgány. Agresivní vnější politika, postupující izolacionismus naředěný připraveností spolupracovat s diktaturami a jakýmikoli prostředky klást odpor západním demokraciím. Nepřítomnost svobody legální politické činnosti, svobody mítingů a demonstrací. Ještě živá, ale už do krajnosti utlačená svoboda slova... Pouze okamžitá a tvrdá reakce západu na autoritářské tendence v Rusku by mohla pomoct udržet zemi na demokratické dráze a mír uchránit před globální vojenskou konfrontací. (www.ej.ru, 2.9.2008)
Alexandr Podrabinek (1953) je ruský novinář a ochránce lidských práv.
Žádné komentáře:
Okomentovat