Florencie - fotografie

Verona - fotografie

Středoasijská časovaná bomba?

Možná o něco dříve, ale nejpozději 2. září zemřel prezident Uzbekistánu Islam Karimov, který za léta v čele země - začal v roce 1989 jako první tajemník komunistické strany Uzbekistánu - nahromadil obrovskou moc a také četné zdravotní defekty. Poslední zřejmě vyvolal banket na oslavu uzbeckých olympioniků, kde se prezident nedržel nijak zpátky, což se mu stalo osudným. Jinak ovšem to byl zdatný zahraničněpolitický šíbr, který dokázal úspěšně lavírovat mezi USA a Ruskem. Pro mnohé to však byl především člověk, který v roce 2005 rozstřílel vzpouru v Andižanu. Tam jednal jako tvrdý, omezený a hloupý azijský diktátor. Ale jak ukázala zkušenost Angličanů u sudánského Omdurmanu, v některých případech jmenovitě jde-li o fanatické islamisty, lze pouze střílet.

Nicméně pokroková mezinárodní veřejnost ho za Andižan odsoudila. Tvrdila, že jen říká, že to byli islamisté. Ale opravdu nebyli? A vůbec nikdo se nezamyslel nad tím, že kdyby je Karimov u Amidžanu nerozstřílel, v Uzbekistánu by dnes bylo přesně to co v Sýrii. Migranti by prchali do Ruska se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

Ve zdánlivě spících asijských zemích, stejně jako v těch blízkovýchodních, je socialismus nahražován islamismem. První vlna této islamizace přišla po krachu SSSR v roce 1991 a následujících letech. Například v Somálsku, kde Siad Barré budoval socialismus, začala výstavba šariátu v podobě různých islámistických uskupení. V Alžíru, kde se do té doby také budoval socialismus, a dokonce i proti Francouzům se bojovalo pod jeho znamením, začaly působit extremistické islámistické skupiny včetně Islámské armády, která zlikvidovala 100 000 alžírských muslimů za to, že nevěřili v islám  žádoucím způsobem. Přitom progresivní mezinárodní společnost na to všechno hleděla velmi zmateně a o Alžíru buď nepsala vůbec, nebo tvrdila, že prokletá světská vláda (tedy diktatura) jen pomlouvá opozici, aby se jí s ní snáze bojovalo. A možná že vláda sama vraždí proto, aby to mohla svést na nevinné islamisty.

Tato islamizace neovlivnila pouze zavedené diktátorské režimy jako Egypt, Sýrii nebo Libyi. Ty ovlivnilo až arabské jaro, kdy sice padly, ale na jejich místo přišly nebo přichází režimy ještě obludnější.

Neni k smíchu, že konec SSSR nepřinesl ani jedné ze středoasijských postsovětských republik ani svobodu, ani rozkvět. Přinesl jim diktatury, které co se odpornosti týče jsou nesrovnatelné dokonce i s tím, co se dnes děje v Rusku. Při vší ohavnosti sovětského režimu se v této oblasti žilo lépe, a dokonce svobodněji. A úroveň vzdělání nebo práva žen byly rovněž nesrovnatelná. Po smrti Karimova, resp. onoho pokolení postsovětských diktátorů, kteří se dostali k moci ve střední Asii, v ní možná proběhne třetí vlna islamizace, kdy bývalé sovětské republiky jako Uzbekistán a Tádžikistán budou přecházet od světských postsovětských diktatur k tomu, čeho jsme dnes svědky v Íránu nebo Afghánistánu.

Jistě je možno říct, že vším je vinen Karimov. Že měl všechno dělat tak, aby svůj národ naučil svobodě, aby země vzkvétala a tento rozkvět se stal účinnou překážkou islámizmu. Ale skutečnost je taková, že jedinou skutečnou překážkou islámizmu v Azii a na Blízkém Východě za posledních několik století byla kolonizace západní civilizací. Dokonce v tak zvrácené podobě, jakou byla kolonizace sovětská.

Východní diktatura přitom není překážkou islámizmu, a to ani ve strategické perspektivě, protože v podstatě je formou islamizmu. Ukázalo se to třeba na příkladu Kaddáfí a také Assada v Sýrii, kteří se ještě před pádem jejich režimů (pravda, Assád ještě nepadl) je začali měnit ze světských na zahrávající si s islámem. A nástupce Karimova si s velkou pravděpodobností bude také zahrávat s islamisty, neboť v zemi existuje velké nebezpečí strategické občanské války podobné té syrské. To neznamená, že válka se rozhoří zítra, ale může k tomu dojít během 10-20 let. A toto nebezpečí není důsledkem Karimovovy diktatury. Je to důsledek geopolitických tendencí v této oblasti světa a toho, že západní civilizace se vzdala kolonizační role, břemene bílého člověka.

Taková tendence a válka se může rozšířit i na jiné republiky Střední Asie včetně Kazachstánu. A to by byla skutečná tragedie, protože všichni tito běženci půjdou do bývalé metropole, do Ruska. Problémy Německa by potom zbledly. Tím spíš, že na cestě asijských migrantů do Ruska nejsou žádné překážky. Putinova vláda tuto situaci přesto akceptuje, protože migranti představují nevysychající zdroj laciných otroků pro nejrůznější stavby. Navíc pokud dostanou ruské občanství, jsou závislí na státu a hlasují jak je třeba.

A to je jeden z důvodů, proč Rusko nemůže zavést pro styk se zeměmi Střední Asie víza. A jestli to začne vřít... Představte si třeba, že to začne v Kazachstánu. To by byla vůbec pohroma, protože jeho sever je osídlen Rusy a Putinovi nebo tomu, kdo bude v Rusku vládnout po něm, by nastalo velmi nepříjemné dilema. Ne to, které vzniká nyní v souvislosti s ochranou LLR a DLR před ukrajinskými fašisty. Protože bojovat proti americkým fašistům na území DLR je příjemné a snadné.

A představte si Kazachstán. Desítky tisíc ruských občanů budou zavražděny pod černou vlajkou džihádu a vyvstane otázka: buď nedělat nic a čekat až nastane skutečná genocida, nebo tam poslat armádu a od těch milých a vítaných gastarbeiterů se dočkat ne rvaček na hřbitově, ale teroru po celé zemi. Jak potom dělat takové válce propagandu v televizi? A co když se to najednou dotkne Kadyrova?

Evropa má problém, který se jmenuje Blízký Východ. A spočívá v tom, že dva břehy Středozemního moře jsou ve skutečnosti celek. Že tento jediný kulturní prostor byl společný už v dobách Římské říše. A v souladu s tím se tam od doby, kdy byl rozdělen, děly nedobré věci. A dnes se znovu stalo společným (jediným) v tom smyslu, že Blízký Východ běží ve formě utečenců na území Evropy.

Rusko má stejný potenciální problém, který se nazývá Střední Asie. Spočívá v tom, že Rusko a Střední Asie, to je v jistém smyslu také jeden celek a když tam začne požár, všichni budou utíkat do Ruska. Zabránit tomu dnešní Rusko není schopno. Jeho vládci jsou soustředěni na to, ukázat USA zač je toho loket, ale tahle asijská jaderná bomba je nezajímá.

Existuje jediná země, která je schopna to odvrátit, a to Čína. A ta dělá v posledních letech všechno pro to, aby svůj civilizační vliv rozšířila i na tuto oblast. Všechny ty projekty jako Velká hedvábná cesta ve skutečnosti sledují především tento hlavní geopolitický cíl. A tím není ani tak kolonizace oblasti Čínou, jako spíš snaha o odvrácení islámistického výbuchu v ní a zabránění jeho přeměny ve druhý Blízký Východ. Protože jestli vzplane tato oblast, bouře nevyhnutelně zasáhne i sousedící muslimskou autonomní oblast Sin-ťiang zaujímající 17 % čínského území.

[1] Masakr v Andižanu je největší vládou nařízený masakr 21. století, který se odehrál 13. května 2005 v Uzbekistánu ve městě Andižan jako reakce na povstání ze dne 12. května.

Volně podle Julia Latynina.

Utajovaní obdivovatelé Česka a Antonína Dvořáka

Řekl bych, že právě skončivší Dvořákova Praha 2016 měla svůj vrchol ne v jednom koncertu, ale hned v celé serii vystoupení, a mezi ně patřila komorní řada, kterou připravil její kurátor, anglický houslista Daniel Hope. On sám je řídkým příkladem kombinace vynikajícího sólisty a současně organizátora a moderátora, kterému se přitom daří zůstávat na straně, kde tato činnost není trapná, což není samozřejmé. A do Prahy navíc přivedl další dva pozoruhodné muzikanty - klavíristku Wu Han a violoncellistu Davida Finckela.

Celý příběh však začal mnohem dříve a má ještě dva protagonisty, kteří se shodou okolností oba narodili v americkém Ohio. Především to je William Lobkovic, dědičný kníže a majitel zámku v Nelahozevsi a paláce na Pražském hradě. A tím druhým je muzikolog David Beveridge, který v Praze žije přes 20 let a jeho specializací je Antonín Dvořák.

2009

Pražský příběh obou zmíněných muzikantů a současně manželů pak začíná v srpnu roku 2009, kdy přijeli do Prahy, neboť Emersonovo kvarteto, jehož byl Daniel Finckel dlouholetým violocellistou, dávalo v Rudolfinu koncert. A při návštěvě Pražského Hradu zašli též do Lobkovického paláce, který byl nedlouho předtím po rozsáhlé rekonstrukci otevřen, a seznámili se tam s Williamem Lobkovicem.

manželé Lobkovicovi, Wu Han a David Finckel v Kalifornii

2012

Za 2 1/2 roku, v únoru 2012 se konal v New Yorku zimní festival významné kulturní instituce The Chamber Music Society of Lincoln Center (CMS) nesoucí označení Immortal Investments a hned na prvním koncertu nazvaném "A Princely Collection: Haydn/Beethoven" byly představeny skladby objednané kdysi knížetem Josefem Františkem Maxmiliánem Lobkovicem, předkem Williama Lobkovice, u zmíněných skladatelů. Zasvěcený úvod k němu napsali oba umělečtí ředitelé CMS Daniel Finckel a Wu Han. Tento koncert navštívila téměř celá rodina Williamova.

Další návštěva, která zřejmě zanechala veliký dojem, proběhla v květnu 2012, kdy si Philip Setzer, houslista Emersonova kvarteta, spolu s Davidem Finckelem odskočili na 48 hodin během evropského turné z Portugalska a navštívili Prahu. Zde je čekal bohatý program s Williamem Lobkovicem a jeho rodinou, ale také návštěva Muzea hudby, kde měli možnost prohlédnout si partitury Dvořákových skladeb i s jeho poznámkami, což zajistil David Beveridge, který je také provedl po místech, kde Dvořák v Praze žil. K tomu je snad vhodné dodat, že v Nelahozevsi, kam je zavezl William se narodil Antonín Dvořák a v pražském paláci jsou uloženy vzácné partitury děl Ludwiga van Beethovena, Josepha Haydna a dalších vídeňských skladatelů.

Později William spolupracoval na projektech Chamber Music Society, Stony Brook University a Juilliard School.

K Williamu Lobkovicovi a Danielu Beveridgeovi nutno doplnit, že do Prahy přijeli počátkem 90. let. Kníže Lobkowicz spravovat rodinný majetek, muzikolog Beveridge studovat. A oba se Prahy drží. David Beveridge se naučil velmi dobře česky a stal se z něj významný znalec Dvořákova života a díla. Vydal m.j. sborník esejů o Dvořákovi, podrobně mapoval místa Dvořákova pražského pobytu a detailně se zabýval vztahem mezi rodinami Antonína Dvořáka a Josefa Hlávky. A mimo jiné je členem Rady akademiků Akademie klasické hudby o. p. s., což je instituce organizující festival Dvořákova Praha.

2014

Další etapou byl 12. ročník letního festivalu Music@Menlo v Kalifornii, jehož hudebními řediteli jsou rovněž David Finckel a Wu Han. Jeho program nesl podtitul Around Dvořák a sestával jak z koncertů, tak i přednášek s tématem souvisejících. Ta první se jmernovala Dvořák na křižovatkách národů a přednesl ji David Beveridge, zatímco druhou - Královská tradice - pronesl William Lobkovic. A v programu celého festivalu byl ještě Beveridgeův rozsáhlý článek "Dvořák a Brahms: A Chronicle, an Interpretation." A hned první koncert nesl název Dvořák in Context a ten představovaly skladby Mozarta, Dvořáka, Martinů a Bartóka. Další koncert pak nesl název Víennese Roots a představil komorní skladby Haydna, Schuberta, a Dvořáka.  Je vůbec zajímavé, jak je vnímána hudba Střední Evropy, je-li posuzovatel prost často falešných nacionálních resentimentů.  

No a po tomto festivalu následovala záříjová sedmidenní návštěva Prahy, kam Finckel a Wu Han přivedli 25 dalších hudebních nadšenců z okruhu kalifornského festivalu Music@Menlo a newyorské Chamber Music Society, jejíž program byl tak bohatý na hudební a vůbec kulturní zážitky, že i dlouholetý Pražák trochu žasne a lehce závidí. Ostatně David Finckel o tom napsal příspěvek na svůj blog, který mluví za vše.

Antonín Dvořák III. a David Beveridge v Praze

2015

V rámci projektu Struny podzimu v Praze vystoupil Daniel Hope a na Pražském jaru hrál Emerson Quartet.

2016

O koncertu, kde hráli David Finckel a Wu Han v rámci komorního cyklu Dvořákovy Prahy jsem již psal. Zcela mi však uniká, proč shora uvedené skutečnosti zůstaly návštěvníkům utajeny. Vždyť David Beveridge patří k organizátorům festivalu. A takzvané Hovory po potlesku byly spíš exhibicí moderátora, který se blýskl znalostmi, když každému z muzikantů po koncertu 19. září položil jednu otázku, ale příliš neobtěžoval překladem jejich odpovědí. Nebo snad nejsou Lobkovicové hodni takové pocty a ty správné Čechy reprezentuje ona buranská část publika představující již léta ostudné specifikum tohoto festivalu?

Celebrantův Dyk

V roce 1971 napsal Leonard Bernstein na žádost vdovy po zavražděném prezidentovi Spojených států Johnu F. Kennedym mši. Byla to doba, v níž vrcholil vietnamský konflikt západu s komunistickým světem, kdy Amerikou, která nesla plnou tíži tohoto konfliktu, otřásalo mírové hnutí. Bernstein byl demokrat, ale výrazně levicově profilovaný, jemuž bylo toto hnutí blízké. A tak celou "mši" prezentoval jako ozvěnu tohoto hnutí. Reakce na premiéru, která se odehrála 8. září 1971 v rámci oslav otevření Kennedyho centra ve Washingtonu, byla rozporuplná. Od absolutního ztotožnění až po konstatování, že dílo je „nepůvodní a pozérský žvást“ s „prostoduchým, okázalým, a banálním“ libretem. Postupem času ztratila Mše svůj provokující osten a byla dokonce na žádost papeže Jana Pavla II. předvedena ve Vatikánu.

Mše v původní verzi má přes 200 účinkujících a vznikala 3 roky. Zřejmě po hudební stránce byla autorovi jasnější, přičemž je to mix žánrů od dechovky přes jazz až po klasiku. Avšak propojovací text, který dává tomu všemu jakýsi logický rámec, vázl a ke spolupráci byl na poslední chvíli přizván začínající muzikálový autor Stephen Schwartz, který se později stal jedním z nejúspěšnějších tvůrců muzikálů vůbec se třemi Oscary.

Jak již bylo řečeno, významnou roli hrály v době vzniku aktuální především levicové ideje, které jsou přitažlivé zvláště pro mladé lidi na jedné straně sociálně citlivé a ambiciózní, na straně druhé s malou životní zkušeností. Tato situace má mnoho výstižných literárních charakteristik, jako třeba: "Mladí konzervativci jsou hlupáci, staří revolucionáři pitomci." (Georges Clemenceau). Ve 20. století to bylo okouzlení mladých intelektuálů komunismem, které mělo pokračování právě v protiválečném hnutí v USA a pařížské "revoluci" 1968 nebo v antiglobalizačním hnutí 90. let. Je ovšem fakt, že mnozí z těch, kdo se onoho revolučního nádechu nevzdali, se v Evropě stali významnými politiky, jejichž postoje páchnou falší a dnes jsou nezřídka nakloněni ruské zahraniční politice. Staří revolucionáři.

Pokud se vrátím ke "Mši", i když v Česku byla poprvé provedena v roce 1997 a potom ještě několikrát, současný projekt režírovaný bratry Cabany je evidentně nejúspěšnější. Bezpochyby jde o nesmírně dynamické provedení, kde je z hudebního hlediska akcentovaná především jeho "popová" část, s až hypertofovanou akcí a pohybem, které podle mne u běžného diváka odsouvají myšlenky z libreta a možná jakékoli myšlenky hodně do pozadí. V opeře se tomu říká režisérské pojetí. Přestože sbory jsou plné skvělých mladých zpěváků a herců, zcela klíčovou roli a zásluhu na úspěchu má Vojtěch Dyk. Ten je dnes dostatečně známý, aby při chytře provedené marketingové kampani naplnil 10 sálů po celé republice. navíc však jeho pěvecký i herecký projev přesahuje ostatní vystupující, takže jde o úspěch oprávněný.

Měl-li bych svůj pocit z představení shrnout, jde o perfektně provedený a myšlenkově sterilní Dykův kasaštyk.

Virtuozní čtyřka na závěr

V pondělí 19. září se v Rudolfinu konal pátý koncert komorní řady Dvořákovy Prahy. Sestava hudebníků, s níž přišel na podium její letošní kurátor Daniel Hope, není žádná ad hoc parta. O tom svědčí skutečnost, že všechny tři pondělní skladby kvarteto nahrálo a vloni vyšly u Deutsche Grammophon na CD. Navíc pražský koncert nebyl sólo akcí, protože mu předcházel londýnský a následovalo dalších pět v Německu a Holandsku, to vše během 10 dnů. Současně to však není ani rutina, na to jsou ti čtyři hráči příliš velcí profesionálové. Všichni jsou úspěšní sólisté, Finckel navíc hrál 35 let violoncello v Emerson Quartet, spolu s klavíristkou Wu Han, která je jeho ženou, jsou uměleckými řediteli Spolku pro komorní hudbu Lincolnova centra v New Yorku, o Hopem a Neubauerovi už byla řeč dříve, ten poslední má prý české předky, zbývající tři mají zřejmě zvláštní vztah ke Dvořákově hudbě a Čechám jako součásti kulturní krajiny Střední Evropa. Ale o tom jinde.

kvartet při koncertu v londýnské Wigmore Hall 16. září, v Praze pánové hráli v černém

Přestože se Dvořák na tomto posledním koncertu komorní řady festivalu nehrál, program k němu neměl daleko. Byl složen ze tří romantických kvartetů, z nichž první byl žákovskou prací skladatelovou a navíc je zajímavý tím, že byl až do 60. let minulého století považován za ztracený a posléze se objevila pouze první věta plus 24 taktů věty druhé. V žádném případě to není typický Mahler, ovšem míra zralosti 15letého mladíka je pozoruhodná. I když na příklad Alfred Schnittke druhou větu dokomponoval, prezentována byla pouze 1. věta s neobvyklou houslovou kadencí, kterou Hope podal s typickou vervou.

Schumannova skladba mne oslovila nejvíc v první větě, která nesla beethovenovské stopy, Brahms naopak virtuózní 4. větou Rondo alla Zingarese. Souhra čtveřice, kde Hope na klavírní židli byl klíčovou osobností, což zdůrazňoval i častou hrou polostoje, Wu Han své spoluhráče od klavíru pečlivě sledovala a na jejich hru reagovala, Finckelman na ně vrhal pohledy až ďábelské a Neubauer je naprosto spolehlivě doplňoval, byla pozoruhodná.

Velký potlesk přinesl dva zřejmě standardní přídavky, když v prvém se Paul Neubauer předvedl jako bavič přicházející z publika a druhý byla volná úprava taneční melodie.

Dvořákova Praha 2016
závěrečný koncert komorní řady

Pondělí 19. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Daniel Hope housle
Paul Neubauer viola
David Finckel violoncello
Wu Han klavír

Gustav Mahler (1860-1911): Klavírní kvartet a moll
Robert Schumann (1810-1856): Klavírní kvartet Es dur, op. 47
Johannes Brahms (1833-1897): Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25

Poznámky pod čarou:
1. Nevím zda u všech koncertů Dvořákovy Prahy v Rudolfinu, ale u některých se o přestávce na jevišti objevuje Jiří Vejvoda a zve na "Setkání po potlesku", kde slibuje klást hudebníkům otázky jménem návštěvníků koncertu. Nikdy mne to nelákalo, měl jsem pocit, že od místopředsedy rady ČRo je to poněkud trapné. Tentokrát mne však spontánnost projevu interpretů zlákala zůstat. Můj pocit se bohužel potvrdil. Pan Vejvoda předvedl jak všechno ví, každému položil jednu otázku, dostal banální odpověď a tím to skončilo. Už nikdy více. Muzikanti se mají projevovat hraním, uvaděčky také nezve na podium.

2. Část publika opět usilovně tleskala mezi větami nepoučena tím, že většina se k nim nepřipojila.

The Show Must Go On...

Ono je to všude, ale v opeře je to vidět zvlášť. Hvězdy přicházejí a odcházejí. Ještě včera byly Natalie Dessay nebo Renée Fleming divami Metropolitní opery a dnes je na jejím jevišti nevidíte. Ještě včera byla velkým objevem Isabel Leonard, a dneska je to zavedená operní firma. A ještě včera jen fajnšmekři věděli o Nadine Sierra, a dnes je to velká sopránová hvězda světové opery. Totéž platí i o Hyesang Park.

Nadine Sierra (28) jako Gilda, MET, prosinec 2015

Hyesang Park (28), v sezóně 2016-17 Rusalka v MET

A jsou ti ještě mladší, jako tenorista Petr Nekoranec (24), o kterém se ještě nedávno psalo jako o talentovaném žákovi A tento mladík z Nových Dvorů u Polné právě nastupuje do operního studia pro mladé umělce v Metropolitní opeře v New Yorku.

Bohužel jsou tady i ti, kdo skončili úplně. V září zemřel v 51 letech jihoafrický tenor Johan Botha, který před pár lety zazářil v MET jako Otello, a v srpnu Daniela Dessì, 59, jedna z nejuniverzálnějších italských sopránistek své generace.

Daniela Dessì

A nakonec stálice. Nejvíc je určitě vidět bard Placido Domingo (75 let), ale Edita Gruberová (nar. 23.12.1946) nějak zvlášť nezaostává. A trochu v jejich stínu jako by byl skryt Leo Nucci. Italský baryton, 74 let. Když před 8 lety zpíval v Parmě Rigoletta s 25letou Gruzínkou Nino Machaidze, mnozí věřili, že tím skončí. Další si to možná mysleli, když ho před 3 roky viděli zpívat s Olgou Peretyatko ve veronské aréně. Ale letos v lednu, kdy zpíval se shora zmíněnou Nadine Sierrou v La Scale, už tomu nejspíš nikdo nevěřil.

A právem. V červenci příštího roku si výkon zopakují v další aréně, tentokrát ve francouzském Orange.

A tohle je jeho další program:

X-XI 17		Nabucco	Nabucco	Teatro alla Scala, Milano	D: N Santi; R: D Abbado
VI 17		Rigoletto	Rigoletto it	Hungarian State Opera, Budapest	R: M Szinetár / Harangi
IV 17		Concert	NoRole	Teatro Comunale di Modena	D: Aldo Sisillo; R: Salvo Piro
III-IV 17		Rigoletto	Rigoletto	Gran Teatre del Liceu, Barcelona	D: Frizza; R: Wagemakers
II-III 17		La traviata	Giorgio Germont	Teatro alla Scala, Milano	D: N Santi; R: Cavani
II 17		Nabucco	Nabucco	Wiener Staatsoper	D: García Calvo; R: Günter Krämer

Show prostě pokračuje.

Člověk, umělec, Kremer

Aneb co v programu nebylo.

Včera se Dvořákově Praze podařilo přivést na podium Rudolfina dalšího vynikajícího houslistu s mnohem širším záběrem než je u lidí této profese zvykem. Po Danieli Hope to byl lotyšský muzikant Gidon Kremer (nar. 1947), žák Davida Oistracha, který ve 20 letech získal třetí místo v soutěži královny Alžběty v Bruselu a o 3 roky později se stal absolutním vítězem Čajkovského soutěže v Moskvě. Ovšem Pobaltí, virtuózní muzikant a německojazyčný žid k tomu, který žil 15 let v Moskvě, to je téměř jistý zdroj napětí. Kremer nejde cestou u sólistů jeho formátu běžnou - recitály, velké houslové koncerty za doprovodu světových orchestrů a dirigentů. On naopak v roce 1997 založil komorní smyčcový orchestr Kremerata Baltica, se kterým hraje hudbu současnou, jež je však pozoruhodně a neočekávaně sdělná.

Pražský koncert 
Středa 14. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
Kremerata Baltica
Gidon Kremer housle
Martynas Stakionis dirigent
Clara-Jumi Kang housle

Program
Georgs Pelecis: "Janus"
Antonín Dvořák: Notturno H dur pro smyčcový orchestr, op. 40, B. 47
Astor Piazzolla / Leonid Desyatnikov: Cuatro Estaciones Porteñas
----- Přestávka -----
Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 1

I když Dvořákovo nokturno patří ke standardnímu repertoáru orchestru, klíčové byly poslední dvě skladby. Ani se mi nechce o nich rozepisovat, část první v podání Kremera a Kremeraty mluví za vše. Kremer je velkým obdivovatelem argentinského hudebníka Astora Piazzoly (1921-1992), tvůrce stylu "nové tango", a u ruského skladatele Leonida Desyatnikova si objednal aranžmá jeho skladby Quatro Estaciones Porteñas pro housle a smyčcový orchestr. Ten však skladbu rozšířil o rozsáhlé citace z Vivaldiho Čtvero ročních období a vznikla tak pozoruhodná, virtuózní a nesmírně efektní skladba pro housle a smyčcový orchestr, kterou Kremer dokáže s bravurou prezentovat posluchačům.

Druhá skladba, tentokrát pro dvoje housle a smyčcový orchestr, je dílem dalšího ruského židovského muzikanta, který odešel do Německa, a na youtube je k dispozici celá. Styl, ve kterém je napsána, nazval Schnittke polystylismus a m.j. o něm řekl „Sním o utopii jednotného žánru, kde by fragmenty z vážné hudby a fragmenty z populární hudby nebyly rozptýleny bezdůvodně, ale byly by základními prvky různorodé hudební reality“. Nezapře, že na počátku své hudební kariéry se živil psaním filmové hudby. V německé houslistce s jihokorejskými kořeny našel Kremer rovnocenného partnera.

zleva: Gidon Kremer (69),Clara-Jumi Kang (29) a Martynas Stakionis (20)

při zkoušce

... a v civilu

V Rudolfinu sklidily obě skladby obrovský úspěch, nejspíš proto, že to je hudba živá a ne vypočítaná kdesi v laboratoři, a obecenstvo bylo naopak odměněno dvěma přídavky.

Co však slyšet nebylo, to je přídavek nazvaný "Requiem for Ukraine" pro sólové housle. Jeho osud je pozoruhodný. Skvělá gruzínská houslistka Liza Batiashvili byla v září 2014 pozvána, aby hrála na koncertu Rotterdam Philharmonic Orchestra pod taktovkou Valery Gergieva. Batiashvili, která má vyhraněně kritický postoj vůči ruskému politickému systému Gergievem naopak hlasitě podporovanému, se zařekla, že v Rusku nebude vystupovat, avšak pozvání do Rotterdamu neodmítla a jako přídavek zahrála uvedenou krátkou skladbu, kterou pro ni napsal gruzínský skladatel Igor Loboda. A přídavek doplnila komentářem o politické zodpovědnosti umělce. Gergiev ji s kamennou tváří sledoval, ale po koncertu ji pozval na večeři s přáteli. Tam ji v uvolněné atmosféře nabídl vystoupení v Petrohradu. Za dva dny mu přišla od agentury zastupující houslistku zamítavá odpověď.

A tento přídavek bude hrát Kremer 16. září v Brescii. V Praze to bylo nevhodné? Ostatně on sám byl iniciátorem jiné akce, když v říjnu 2013 inicioval koncert pod názvem "To Russia With Love: Künstler für Menschenrechte". Co k tomu řekl on, a také vynikající gruzínská klavíristka Khatia Buniatishvili, je možné si poslechnout na youtube, kam v diskusi někdo napsal vzkaz: "Sie sind ein grosser Kuenstler und Mensch, Herr Kremer!!" Myslím, že měl pravdu.[1]
-----------------------------------------------------------

[1] A otcovo poselství nese dál i Lika Kremer, herečka, redaktorka a moderátorka nezávislé moskevské IT televize tvrain.ru

Dvořák skoro tropický

Je to pár dní, co jsem měl zvláštní hudební zážitek. Ve žhavý srpnový večer jsem šel v Boloňi po Verdiho náměstí a z dokořán otevřených dveří malého sálu Teatro Comunale v přízemí se linula hudba. V sobotu 10. září jsem navštívil komorní koncert v Anežském klášteře v Praze, bylo horko a dveře byly rovněž dokořán otevřené. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tentokrát jsem byl uvnitř. Vlastně ne jediný. Prostora, ve které se koncert konal, patří k tomu historicky i architektonicky nejvzácnějšímu v Praze. Je to loď bývalého kostela sv. Františka vysvěceného roku 1234.

Šlo o třetí ze čtyř koncertů komorní řady festivalu Dvořákova Praha a na programu byly dvě skladby Antonína Dvořáka: Klavírní kvartet op. 87 a Klavírní kvintet op. 81.

Závěr přídavku koncertu v Anežském klášteře v sobotu 10. září 2016

Kurátor komorní řady Daniel Hope je mimořádně charismatická, suverénní a komunikativní osobnost a přivedl s sebou další dva skvělé muzikanty - violistu Paula Neubauera a violoncellistku Josephine Knight. Ten první byl historicky nejmladším violistou New York Philharmony, když byl ve 21 letech přijat jako první hráč skupiny, Knight je stejně jako Hope profesorem Royal Academy of Music v Londýně. A Hope se také s radostí ujal mikrofonu, když k tomu byla příležitost, ostatně v neděli vysílal WDR další díl jeho každonedělního dvouhodinového pořadu o hudbě. A klavírní part hrál kurátor minulého ročníku Dvořákovy Prahy Ivo Kahánek, ke kterému se z české strany jako druhý houslista připojil primarius Bennewitzova kvarteta Jakub Fišer.

Pokud jde o samotné skladby, obě jsou zralá autorova díla, které vznikly v letech 1887-9, kdy už měl za sebou první velké úspěchy v Anglii. Mně bližší je kvintet, který patří k tomu nejlepšímu, co Dvořák napsal. Hra byla bez pro mne zjevných vad a atmosféra koncertu byla především díky Hopemu uvolněná a radostná, čemuž odpovídala i reakce publika.

A když jsem odcházel, nad kostelem svatého Haštala visel měsíc, lidé v tom stále ještě hodně teplém večeru postávali se sklenicemi na ulicích a z hospod cestou se rozléhaly hlasy a hudba. Škoda, že nejsem piják, říkal jsem si. Zaplať pánbůh, že nejsem, blesklo mi hlavou vzápětí.

Team Bucie Congrats!!!

Jestli někomu fandím, tak těmhle dvěma potrhlejm bojovnicím: Bethanie Mattek Sands a Lucii Šafářové.

凄い試合だったけど、優勝したこのふたりホント可愛すぎるぞ（笑） Congrats! #bucie #tennis #usopen RT @ usopen: 🎉🎉🎉 @BMATTEK @luciesafarova #usopen pic.twitter.com/f9D3GJdrOp

— しもやままさひこ 下山正彦 (@mshimoyama) 11. září 2016

Congrats #TeamBucie! #USOpen champs @LucieSafarova​ and @BMattek thank their fans 😉 pic.twitter.com/yGvgMq5idP

— WTA (@WTA) 11. září 2016

All the ❤️ for Team #Bucie! #usopen @BMATTEK @luciesafarova pic.twitter.com/Gck59oCz91

— US Open Tennis (@usopen) 11. září 2016

Dvořákova Praha pronásledovaná tleskaly

London Symphony Orchestra je spolek zjevně normálních lidí. Když jsem přicházel po nábřeží k Rudolfinu, tři orchestrální hráči tam vesele spiklenecky hulili. Snad tabák. A do garáží bez zaváhání vjížděla auta, řekněme vyššího standardu, přestože panel před Rudolfinem svítil červeným OBSAZENO, přičemž vedením festivalu jsem byl informován, že s tím nemá nic společného. A když už jsem u těch negativ, pak podobně nepochopitelné pro mne je, proč byl sál opět obsazen zčásti publikem, které zřejmě navštěvuje koncerty klasické hudby velmi zřídka, jestli vůbec, a plete si koncert a symfonii s popěvky Karla Gotta, tudíž plácá po každé větě. Shodou okolností i včera mu to došlo po druhé větě druhé skladby večera. Titíž lidé potom, když pochopí, že skladba skončila, svižně vyskakují ze sedadel a plácají a vykřikují. Kdo jim to má sakra říct, že takhle si počínají burani? Aby si vypnuli mobily a nenatáčeli je jim sděleno vždy.

 Leč zpátky k programu. LSO je přední světové symfonické těleso, kde skvělé podání je standardem. To souvisí i s obsazením dirigentského pultu, jenž do loňského roku držel Valery Gergiev a od příštího to bude sir Simon Rattle. Letos se navíc stal hlavním hostujícím dirigentem Gianandrea Noseda, který v těchto dnech s orchestrem absolvuje turné 14 koncertů po zemích Střední Evropy a Španělsku. Pozoruhodná je šíře repertoáru, který orchestr na turné představí.

Dirigent Noseda, 52letý Ital z Milána, je kromě dokonalého zvládání symfonického repertoáru znám jako operní dirigent a je šéfem opery v italském Turínu a častým hostem Metropolitní opery, kde m.j. v  uplynulé sezóně dirigoval Bizetovy Lovce perel přenášené v rámci projektu MET in HD do celého světa. V Praze bez zaváhání představili  pozdně romantický "slovanský" repertoár. Dvořákův majstrštyk, někdy označovaný za nejkrásnější violoncellový koncert vůbec hráli spolehlivě, Jiří Bárta jako obvykle též, s akcentem spíš na výraz než základní vyznění skladby. Ve druhé skladbě večera byla mimořádně podána především 3. a 4. věta, což vyvolalo nadšené ovace publika. Dirigent pak nabídl dva přídavky, z nichž Brahms na rozloučenou měl krásný italský šmrnc.

Festival Dvořákova Praha
Čtvrtek 8. září, 20.00
Rudolfinum, Dvořákova síň
London Symphony Orchestra
Gianandrea Noseda dirigent
Jiří Bárta violoncello

Program
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B. 191 (45 min.)
Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll, op. 27 (1 hod.)
přídavek úryvek z Brahmsova Uherského tance č. 5 

Start komorní Dvořákovy Prahy

Září je takové zvláštní kulturní mezidobí. Letní hudební festivaly skončily, sezóna koncertů v rámci předplatného začne až v říjnu a Národní divadlo prodává zlevněné vstupenky.  Právě do těchto pár týdnů vstupuje v Praze už řadu let festival Dvořákova Praha.

A v jeho rámci se již potřetí konají i koncerty komorní řady, kde je vždy jeden špičkový muzikant zběhlý v tomto oboru pověřen sestavením programu. Jen připomenu, že předloni to byl violoncellista Jiří Bárta, jemuž se dramaturgie dvakrát nepovedla, vloni klavírista Ivo Kahánek jenž uspěl, a včera se v Rudolfinu odehrál úvodní koncert třetího ročníku, jehož kurátorem je britský houslista Daniel Hope. A protože je od letošního roku současně hudebním ředitelem Curyšského komorního orchestru, přijeli do Prahy společně.

švihák Daniel Hope

Na programu koncertu v úterý 6. září 2016 byly tři navzájem značně odlišné skladby. Tou první byla serenáda G dur Wolfganga Amadea Mozarta "Malá noční hudba". Tato skladba z roku 1787 nemůže nepotěšit a zná ji snad každý, alespoň první větu. Orchestr ji zahrál s lehkostí a zjevnou radostí, prostě tak, jak se hrát má, za což se mu část publika odvděčila potleskem po každé větě. Protože ti lidé byli většinou oblečeni sportovně a na taškách měli plyšové medvídky a tak, soudím, že nešlo o běžné koncertní publikum. Možná že ho měla agentura, která zajišťovala naplnění sálu, upozornit na místní a vlastně i evropské kulturní zvyklosti.

Jako druhá skladba večera zazněl třívětý Dvojkoncert Erwina Schulhoffa pro flétnu, klavír a smyčcový orchestr z roku 1927 v provedení s houslemi a klavírem, když sólové party hráli Daniel Hope a Ivo Kahánek, tedy současný a minulý garant komorní řady. Zřídka slyšená skladba byla jednoznačným vrcholem večera a troufám si tvrdit, že i jedním z vrcholů festivalu. Byl to virtuózní výkon, kterým zvláště sólisté vtiskli skladbě duši. Autor byl vrstevníkem a zřejmě i spolužákem Bohuslava Martinů, ovšem s jiným kulturním a intelektuálním zázemím, ale ve 20. letech je oslovily stejné impulzy - jazz a Stravinský. Na rozdíl od Martinů však byl Schulhoff explicitně politicky angažovaný, zhudebnil Komunistický manifest a získal čestné občanství SSSR. To, spolu s jeho židovským původem nejspíš přispělo k tomu, že místo plánované emigrace na východ šel do koncentračního tábora, kde roku 1942 zemřel. Dvojkoncert však ukazuje, že i vyznavač pochybných politických idejí může být skvělý umělec.

Po přestávce následovala známá Serenáda Antonína Dvořáka pro smyčcový orchestr E dur. Orchestr ji hrál bezpochyby s radostí, ovšem romantické zpěvnosti, se kterou ji mám spojenou, tam moc nebylo. Netvrdím, že je to špatně, ale prostě mi to nezapadlo do šuplíku v paměti, kde mám tuhle skladbu pevně uloženou. Předpokládám, že s tímto pro někoho handicapem se počítalo.

Po skončení se Jiří Vejvoda, místopředseda rady Českého rozhlasu, ptal sólistů - za diváky, jak sám řekl - na jejich názory, ale tam jsem nebyl, připadalo mi to nemístné a trapné, i když to dělá pravidelně. Český rozhlas také koncert v přímém přenosu vysílal.

Curyšský komorní orchestr, Daniel Hope v šedém obleku uprostřed

A toto říká program: Britský houslista Daniel Hope se narodil roku 1973 v Jihoafrické republice do rodiny básníka a prozaika Christophera Hopea. V dětském věku se s rodiči přestěhoval do Londýna, kde mj. studoval u Yehudi Menuhina. Od roku 2002 byl členem proslulého Beaux Arts Tria (až do roku 2008, kdy se těleso rozpadlo), od roku 2011 působí jako profesor houslové hry na Královské hudební konzervatoři v Londýně. Pětkrát byl oceněn prestižní cenou ECHO Klassik, roce 2006 jako Instrumentalista roku. V roce 2013 se stal hlavním aktérem dokumentárního filmu Tajemství houslí, mapujícího historii výroby tohoto hudebního nástroje od Stradivariho po současnost. Na svém kontě má více než dvě desítky CD s hudbou Bacha, Mozarta či Mendelssohna, ale také málo hraných autorů Fouldse, Irelanda, Korngolda nebo Waxmana. Od roku 2007 nahrává exkluzivně pro prestižní hudební vydavatelství Deutsche Grammophon. Daniel Hope od letošního roku působí jako umělecký ředitel Zurich Chamber Orchestra a na letošním ročníku festivalu Dvořákova Praha je kurátorem jeho komorní řady.

Ivo Kahánek je všeobecně znám, takže jen připomenu, že ve 25 letech se stal absolutním vítězem soutěže Pražského jara a předloni hrál s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Simona Rattlea.

Dvořákova Praha 2016
Komorní řada
Daniel Hope (housle)
Ivo Kahánek (klavír)
Zurich Chamber Orchestra
6. září 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda G dur, KV 525, „Malá noční hudba“
Erwin Schulhoff: Dvojkoncert
Antonín Dvořák: Serenáda pro smyčcový orchestr E dur, op. 22, B. 52

přídavky:
Antonín Dvořák: Sonatina pro housle a klavír
Antonín Dvořák: Valčík
Wolfgang Amadeus Mozart: Kasace

Itálie 2016 - 1. Z Prahy do Chianti

Itálie 2016

1. Z Prahy do Chianti
2. Krajinou Chianti je Chianti
3. Zamořená Florencie
4. Ještě jednou Salcburk

1. Z Prahy do Chianti

O cestě do Itálie psal kde kdo, od Karla IV. po Miroslava Horníčka, mladší neznám. Ale já bych to chtěl umět napsat jako Karel Čapek a Jan Werich dohromady. A to nemluvím o Shakespearovi, který psal hry třeba o krocení zlé ženy v Padově, kupci z Benátek, dvou šlechticích z Verony, o milencích veronských ani nemluvě. Dosti však planého plkání, na ty shora nemám, takže budu psát za sebe a pěkně po řadě.

DEN -1. PRAHA

Cestuji rád, balím nerad, protože je to krok až nepříjemně definitivní, připomínající stěhování. Také se nesmí zapomenout mobil, tablet, notebook, navigace, datové kabely, napájení, síťové redukce a hlavně hesla. A tahle moje cesta začala tím, že jsem celou noc v polospánku řešil jen v hlavě držené heslo hesel k notebooku, až nenávratně zapadlo jako ona jehla do kupky sena mezi desítky kombinací číslic a písmen, které mi prošly hlavou. Ráno jsem se probral s přímo alzheimerovským oknem, ale naštěstí jsem zjistil, že superheslo lze obnovit, leč stejně jsem se cítil jako po velkém flámu.

DEN 1. SALCBURK

Takže jen mírně vyspalý jsem dopoledne sedl za volant a vyrazil do Gmundenu a pak do Salcburku. Jediné zdržení na 420 km dlouhé cestě nastalo u Milína, kde kladli na polovině silnice nový povrch, jinak pohoda až do místa určení. Gmunden, kterým začíná Solná komora, je pohledné okresní městečko na břehu jezera Traunsee, které se stalo ve 2. polovině 19. století módními lázněmi s vilami bohatých Vídeňáků, zatímco c.k. dvůr měl své letní sídlo v Bad Ischl a ti méně movití a také prominentní umělci zajížděli k Attersee a Mondsee blíže k Salcburku. Z Gmundenu také vedla od 40. let 19. století koňská dráha, kterou proudila sůl z místních dolů do Českých Budějovic. Ještě že jsou dnes tratě elektrifikovány, jinak by milovníci zvířat tomu vykořisťování 700 lichokopytníků zabránili, a my bychom si neposolili. Mimo honosné centrum města s krásnou radnicí, kde je i molo se spoustou bílých plachet, narostly podél úzkých silnic, jež kopírují břehy jezera, vilky a penziony připomínající třeba osady na normandském pobřeží Francie nebo středočeské Jevany. Ty si ovšem musely na svou slávu ještě pár desítek let počkat. Z Gmundenu je nejlepší, tedy vlastně nejrychlejší, se vrátit zpátky na dálnici, která zvláště spolujezdcům nabízí nádherný pohled na horské štíty vlevo, a po necelé hodině vás přivítá Salcburk, který ovšem nebyl příjemně teplý, jak slibovaly některé předpovědi počasí, ale nepříjemně rozpálený.

A po sprše a krátkém vydechnutí vzhůru na večerní program: Salzburger Festspiele, Grosses Festspielhaus, Gounodova opera Faust.

------------

Charles Gounod (1818–1893): Faust
Libreto Jules Barbier (1825–1901) a Michel Carré (1821–1872)
podle hry Faust (1. část) Johanna Wolfganga von Goethe (1749–1832)

KREATIVNÍ TÝM
Alejo Pérez - dirigent
Reinhard von der Thannen - režie, scéna, kostýmy
Giorgio Madia - choreografie
Franck Evin - světla
Birgit von der Thannen - dramaturgie
Walter Zeh - sbormistr

ÚČINKUJÍCÍ
Piotr Beczala, Faust
Ildar Abdrazakov, Méphistophélès
Maria Agresta, Marguerite
Alexey Markov, Valentin
Tara Erraught, Siébel
Paolo Rumetz, Wagner
Marie-Ange Todorovitch, Marthe
Philharmonia Chor Wien
Vienna Philharmonic

------------

Excelentní představení, kde internacionální interpreti Fausta, Mefistofela a Markétky (Polák, Rus a Italka) předvedli vrcholné výkony. Těžko říct, který z nich byl lepší, závěrečné árie Markétky byly dechberoucí, fakt však je, že Beczala po padesátce zraje jako víno, a to i herecky.

Faust, Salzburg; zleva: Abdrazakov, Beczala, Agresta 

Co však bylo ještě pozoruhodnější byla hra Vídeňských filharmoniků, kterou člověk, aniž by o to usiloval, vnímal ne jako doprovod zpěváků, ale jako zcela autonomní a nádherně znějící součást představení. Navíc vynikající orchestr v kombinaci se skvělou akustikou umožnily zřetelně slyšet snad každý tón. Díky těmto hudebním kvalitám bylo možné přehlédnout sice promyšlené, nicméně nesrozumitelné režijní pojetí, o jehož smysluplnosti mne nepřesvědčil ani rozsáhlý výklad v programu. A tak, přestože jsem měl za sebou namáhavý den, kvalita živé složky zabránila po celé čtyřhodinové představení mým očím v tom, aby se zavíraly. Klobouk dolů.

Večer skončil až po půlnoci, představa, že bych byl bez auta a navigace mne děsí. Nicméně cestou mne tenhle udivující pomocník, jenž člověku dává jistotu tažného ptáka, přivedl ke dvěma dopravním značkám, které jako sestry visely na ohradě omezující vjezd do Saint-Julien Strasse: zákaz vjezdu pro nákladní automobily a zákaz vjezdu do jednosměrné ulice. Logika mi říkala, že osobního auta se to netýká, taxík v protisměru mne však přesvědčil o opaku. Další důkaz toho, že Slovan všude bratra má.

DEN 2. VERONA

Ráno znovu na cestu, tentokrát 460 km do Verony. Opět jediné půlhodinové zdržení, když v Německu policie šetřila srážku tří osobních aut a zhroucený mladý pár z toho prostředního, dojemně zaklíněný do sebe, oplakával ztracenou dovolenou. Pak dál kolem jezera Chiemsee, u Rosenheimu dolů, zpátky do Rakouska a kolem pohraničního Kufsteinu s varhanami hrdinů v pevnosti nad městem, jejichž klaviatura je umístěna o 80 metrů níže a jejich 4307 píšťal a 46 rejstříků každé poledne naplní tóny daleké okolí, do širokého a plochého údolí šedozeleného Innu, který "nepochopitelně" teče proti nám, když my jedeme dolů k moři. Vpravo se tyčí Brandenbergské Alpy, vlevo Kaisergebirge, kolem průmyslového Kundlu a Wattens, kde před 100 a něco lety založil jistý Daniel Swarowski od Jablonce dnes světoznámou bižuterní firmu, u Innsbrucku se siluetou obřího skokanského můstku nedávno zemřelé britsko-íránské architektky Zady Hadid vlevo do Brennerského průsmyku, ještě před ním přes 190 m vysoký Europabrücke, ze kterého si za 170 € můžete pro rozptýlení skočit bungee jumping, pak Itálie, estakádami k jihotyrolskému Bolzanu, někde vlevo byla Cortina d´Ampezzo a za ní rodiště malířského titána Tiziana, a dálnice pokračovala k Trentu. Před pár týdny jsem v zapomenuté krabici na půdě objevil čtyři válečné deníky mého dědečka, dálkového dělostřelce c. k. vojsk, který z hor v okolí Trenta střílel rakouské granáty na italské oddíly a tady jsem žasl, jaké velikány dokázal zdolávat. Musím ty texty zpracovat, není obvyklé, aby si kaprál psal podrobný deník z války, ve které byl celé 4 roky, ten pohled může být zajímavý. A pak hory zmizely, někde vpravo bylo tušit Lago di Garda a rovinou Benátska jsme se přiblížili k Veroně.

Tím ovšem den ani zdaleka neskončil. Z minipenzionu v úzké uličce nad levým břehem řeky Adiže jsme přešli na břeh pravý, kde na poloostrově velkém tak 1 x 1,5 km leží historické jádro města. Pozoruhodností je tam spousta, nejaktuálnější z nich je bezpochyby velká výstava v Pallazo Forti shrnující s předstihem životní pouť jedné z nejoslavovanějších operních zpěvaček vůbec, Marie Callas (1923-1977).

V srpnu příštího roku uplyne 70 let od jejího prvního vystoupení ve veronské aréně, celkem jich bylo 26, a v září 2017 to bude 40 let co zemřela. Třicet let slávy a ústupu z ní. Typuji, že za rok se výstava nastěhuje do Milána, v jehož La Scale vystoupila 181x. Výstava je rozsáhlá a obsahuje mnoho fakt, dokumentů včetně spousty fotografií a filmových šotů. Co mne zaujalo nejvíc, byl jednak vybraný vkus, se kterým se Callas oblékala, ale hlavně křehkost této zdánlivě silné ženy. A to, jak stav duše měnil její tvář z ušlechtilé krásy v ošklivou grimasu. Ona nezapomněla zpívat, jen ošidná psychika jí v tom bránila. A když zemřeli Onasis, Pasolini a Visconti, její život se rozplynul a v 53 letech zemřela v Paříži i ona.

To ovšem nebylo ani zdaleka vše, co bylo ve Veroně nezbytné vidět. Především je tam románská katedrála ležící ve špičce poloostrova, později gotizovaná a v 17. století barokizovaná.

Verona - Duomo Cattedrale di S. Maria Matricolare

Nedaleko, proti Pallazo Forti, je gotický kostel Santa Anastasia, původně veronské sídlo dominikánů, při němž v 18. století vznikla zvonická společnost, která dodnes udržuje tradici veronského zvonického kumštu, jehož ukázky vítají Veronu každé ráno do nového dne.

kostel Santa Anastasia

Odtud po Corso Sant´Anastasia je to pár minut na nejživější náměstí ve Veroně. Jmenuje se Piazza delle Erbe a nemá nic společného s erbem, neboť to byl zelný trh a ještě dříve římské fórum.. 

Piazza delle Erbe

Z něj lze vejít na Piazza dei Signori se sochou básníka Danta (1265-1321), který zde v roce 1304 získal azyl po vyhnání z Florencie, jež však nebylo důsledkem jeho básnění, nýbrž angažmá v politice. Ovšem potrestán byl za korupci a finanční machinace. A protože boží mlýny melou sice jistě, ale pomalu, byl Dante poněkud váhavou florentskou městskou radou omilostněn až v roce 2008. Pravda však je, že ve Veroně strávil pouze pár měsíců, což městu nebrání v připisování si zásluh o jeho umění. O tempora, o mores! Je to furt stejný.

Dante Alighieri

Dantův pohled směřuje na Palazzo della Ragione, jehož poslání se měnilo, nezřídka však bylo sídlem soudí moci. Z té doby jsou ve venkovní stěně umístěny jakési poštovní schránky na anonymní udání. Boj proti korupci je zjevně nekonečný a anonymní udání se může hodit. 

Kousek za náměstím je jedno z hlavních, ne-li vůbec největší veronské lákadlo - Casa di Giulietta, Juliin dům. Jeho balkon proslavil William Shakespeare, když na něj postavil Julii a dolů Romea, který mimo jiné říká:

Mlč! jaké světlo kmitá se tam v okně?

Toť východ jest, a Julia je slunce! –

Pojď krásné slunce, skol závistnou lunu,

která již bolem churaví a bledne,

že’s krásnější než ona, sloužíc jí...

Poněkud pragmatická většinová populace to dnes řeší pomocí bronzové Julie na dvorku, jejíž ňadro je oblýskané od doteků těch, kteří věří, že žádné verše, nýbrž právě toto přináší štěstí a lásku.

To je pane optimismus!!

A když se začalo pomalu smrákat, přišla na řadu aréna. Ve 2. století se tam vešlo 30 000 návštěvníků, dnes, kdy se dbá na bezpečnost, a také proto, že při zemětřesení ve 12. století se poslední patro zřítilo, jen 17 000.

Veronská aréna je prý třetí největší na světě

Bezpečnostní kontrola probíhala poněkud ležérně, takže na jednoho kontrolovaného návštěvníka prošli v průměru 3 nekontrolovaní, pak vám nabídli ke koupi polštářek, protože kámen přece jen tlačí, pití, neboť večer je dlouhý, a program, abyste mohli v zimě vzpomínat, a po schodech se vešlo do hlediště. 

------------

Giuseppe Verdi: Aida
Libreto - Antonio Ghislanzoni
Historická inscenace z roku 1913 v režii Gianfranco de Bosio
Dirigent - Daniel Oren
Režie - Gianfranco de Bosio
Choreografie - Susanna Egri
Sbormistr - Vito Lombardi
Scéna - Giuseppe De Filippi Venezia
Arena di Verona Orchestra, Chorus, Corps de Ballet and Technical team

Účinkující:
The King - Gianluca Breda
Amneris -  Andrea Ulbrich (v jiných termínech také Ekaterina Gubanova )
Aida - Amarilli Nizza
Radamès - Fabio Sartori (Yusif Eyvazov)
Ramfis - Sergey Artamonov  
Amonasro - Sebastian Catana (Ambrogio Maestri, Dalibor Jenis)
A messenger - Paolo Antognetti
High Priestess - Elena Borin

------------

Po silném zážitku z předcházejícího večera se nedalo předpokládat, že něco podobného se bude opakovat. A to se též potvrdilo. Akustika arény je obdivuhodná a všichni účinkující zpívali bez mikroportů. Přesto však byla hladina zvuku dostatečná především při ansámblech a sborových scénách, což ovšem závisí i na míře osobního hluchu. Takže bylo obtížné hodnotit jednotlivé sólisty. Pravděpodobně je vždy pár představení se skutečně velikými zpěváky, většinou však se jedná o slušný evropský průměr. Nicméně atmosféra byla strhující, a dojem z hlediště zářícího na začátku zapálenými svíčkami byl velkolepý.

veronská aréna osvětlená svícemi diváků

A je to také skvělá show s egyptskými vojáky na schodech za jevištěm a lidová veselice, kde o přestávkách po aréně pobíhají mladící nabízejíci kolu-pivo-víno. Přesto jsme váhali, zda stačí to, že jsme onu atmosféru během prvního jednání nasáli, nebo máme zůstat až do konce, to znamená přes půlnoc. Nakonec rozhodlo počasí. Po hodině spadlo pár kapek a orchestřiště se začalo svižně vylidňovat. První šly basy, pak violoncella, housle a violy a to už jsme pádili také. Sotva jsme vyšli na ulici, začalo pršet a do 10 minut to byla letní bouře s průtrží mračen. Skryti v podloubí jsme pozorovali bezstarostné lidi kolem, kteří by jistě neměli tolik radosti ze života kdyby tušili před jak velkým islamistickým nebezpečím musí bránít Česko jeho odvážný prezident, a sledovali jak voda tryská z okapových svodů přes úzkou ulici a do pokoje jsme se nakonec dostali opět k půlnoci.

DEN 3. BOLOŇA

Po sladké snídani jsme časně dopoledne dokončili prohlídku města Verony. Nebylo možné nevyplnit přitom přání mladého muže, který si objednal zakoupení čehokoli v Disney Store na Via Giuseppe Mazzini, protože tam byl a všechno odtamtud se mu prý hodí. A hned vedle je Dolce & Gabbana, obchod s radostí pro velké kluky. A také Gucci a Boss a kdo ví, jak se všechny ty výkladní skříně úspěchu jmenují.

Ani Louis Vuitton na Via Giuseppe Mazzini nechybí

Ulice ústí na náměstí Bra, kde se nachází také aréna, jehož volné plochy jsou pečlivě ohraženy a jsou na nich uloženy kulisy večerních představení. Trochu překvapilo, že s kašírovanými egyptskými bohyněmi a rytíři ve zbroji v nadživotní velikosti se turisté dychtivě fotografují, ale proč ne, víra je víra, i když klame.

kulisy jako kulisa

Leč mnohem povzbudivější obraz byl vidět hned vedle, v parčíku proti aréně. Malý pes nezřetelné rasy s příměsí jezevčíka se tam zuřivě rozštěkal na malinkou holčičku, která však místo aby se dala do pláče, nebojácně mu začala štěkání vracet. Ten vzpurný psík to rychle vzdal, schoval se do náručí své velitelky a holčičku nechtěl ani vidět. Vydrží jí to po celý život?

O kus dál je dlouhá ulice, kterou rozděluje římská městská brána z 1. století snad BC, snad AD. Název Porta Borsari dokazuje, že celní policie je vážený orgán a mít ji na své straně je mocenský žolík.

Porta Borsari

Vpravo od brány vede Corso Porta Borsari až ke kostelu sv. Anastázie, vlevo se táhne Corso Cavour, na jehož konci se u řeky nachází Castelvecchio neboli Starý hrad. Ten byl pevnostním sídlem středověkých veronských vládců Scaligerů, kteří mimo jiné stáli v táboře nepřátelském Karlovi IV., když jako mladík válčil v severní Itálii. Karel se o tom ostatně zmiňuje ve svém životopise Vita Caroli.

Castelvecchio

Za zhlédnutí ovšem stojí i místo, kde jsou uloženy ostatky Scaligerů, jež je na druhém konci města, nedaleko kostela sv. Anastázie.

pohřebiště Scaligerů

Ale ještě dřiv než se dojde od brány k hradu, je na pravé straně ulice, poněkud skryt za goticko-renesanční fortnou, možná nejpůvabnější veronský kostel Chiesa San Lorenzo. Byl postaven ve 12. století na místě starého kostela ze století pátého. Není nejhonosnější, ale čistota stylu vyvolává pocit iracionální důvěry, která je možná jednou z hodnot nejcennějších.

Chiesa San Lorenzo

Po obědě jsme se rozloučili s Veronou a vydali se do Boloně vzdálené jen 150 km, přičemž zhruba v polovině opouštíme region Benátsko a vstupujeme do regionu Emilia-Romana. Moc se od sebe neliší. Obdělávaná rovina, uprostřed polí občas statek, kukuřice, réva, ovocné plantáže, lesíky topolů vysázené jako podle pravítka, odvodňovací příkopy a mezi tím kilometry dálnic. Jestli jsou Italové v něčem mistři, pak je to stavba silnic, mostů, tunelů a estakád. "Už staří Římané"... věděli, že bez silnic nemohou ani dobývat, ani spravovat svou říši. A na jedné z římských dálnic zvané Via Aemilia byla ve 2. století AD založena Boloňa. Cesta z Verony se zdá být jednoduchá, ale po přiblížení k městu se mění ve změť paralelních dálnic, sjezdů, nájezdů, odboček a oblouků, pro něž je jazyk navigace příliš nedokonalé ptydepe, takže jsem si začal připadat jako ztracený v postmoderním bludišti šíleného architekta silničních bludišť. Nakonec jsem znovu zaplatil mýto ve výši 0,60 € a poté konečně vjel do města. Tím ovšem nebylo ani zdaleka vyhráno. Hotel se nacházel v centru, které je podobně jako v řadě dalších historických italských měst ZTL neboli Zona a traffico limitato, to znamené více méně uzavřeno pro dopravu. Trvalo nějakou dobu, než se mi za pomoci mobilní konverzace s hotelem podařilo vjet do té správné ulice, aby se až úplně nakonec ukázalo, že recepce nahlásí mou SPZ policii a já jako hotelový host mám z tohoto omezení dispens a mohu si jezdit téměř kam se mi zachce. Proč mi to nesdělili předem, ví bůh.

A sem mám vjet?

Následoval obvyklý rituál - spuštění klimatizace, sprcha, krátký klid na lůžku, jídlo a start do města. Jestli je na Boloňi něco zcela typického, pak jsou to podloubí. Vysoká, nízká, široká, úzká, s kavárenskými stolky i bez nich, mnohdy i s malbami, milosrdná při dešti a spalujícím slunci, ale pocitu, že někde za sloupem se krčí hrbáč s dýkou, se vyhnout nelze. Sloupy označkované nočními chodci a psy někde ráno omývají. Ne že bych to počítal, ale prý je těch podloubí skoro 40 km.

Kousek od hotelu bylo Verdiho náměstí, na jedné straně lidová tratorie a lavičky s potetovanými opilci, na druhé Teatro Comunale, boloňská opera. V sezóně, která trvá od listopadu do března dává po šesti představeních osmi oper. Požehnané Česko a Vídeň. Vlevo je komplex Basilica di San Giacomo Maggiore, jejíž průčelí hledí na Piazza Rossini, a z bývalého kláštera vedle je konzervatoř.

Proti bazilice je v podloubí právnická fakulta nejstarší evropské univerzity (1088) a Alma Mater Studiorum je i vpravo od opery, takže obě náměstí jsou během školního roku bezpochyby zaplněna poněkud jinou klientelou. Ještě o 300 metrů dál za Rossiniho náměstím je Piazza di Porta Ravegnana, kde předvádí své umění jakýsi pouliční zpěvák, a tiše tam stojí slavná dvojice šikmých věží Torre degli Asinelli a Torre Garisenda.

 Je zbytečné jezdit do Pisy, druhou specialitou italského stavitelství jsou šikmé věže, které jsou všude. Dál je pak Piazza della Mercanzia s gotickou budovou středověkého obchodního tribunálu, dnes obchodní komory. Pokud porotci došli k závěru, že někdo porušil pravidla hry, byl viník přivázán ke sloupu a vystaven veřejnému posměchu. Lepší než kriminál, řekl bych.

Po dalších 200 metrech se otevře pohled na romantické náměstí Piazza Santo Stefano, ale večer už pokročil k noci, a tak se vracíme do hotelu.

Piazza Santo Stefano

V malém přízemním sále Teatro Comunale na Piazza Verdi probíhá koncert. Je vyprodáno a dovnitř bez vstupenky nikoho nepustí, ale troje dveře do podloubí jsou dokořán otevřené, takže celé náměstí poslouchá Elgara, Čajkovského a Brahmse spolu s platícími návštěvníky.

Koncert pro platící i ulici

Koncert v 10 večer skončil, zato zpěváci z další tratorie hned vedle hotelu vydrželi zpívat až do půlnoci.

DEN 4. RADDA IN CHIANTI

Hned ráno, dokud se z hotelů a aut nevyvalí turisté, jsme se vrátili do boloňských ulic. Je ovšem pravda, že v Boloňi je turistů na metr čtvereční méně než ve Veroně, což se promítá i do cen ubytování, zato aut různých typů policie je požehnaně. Asi proto, že je ještě příjemný chládek a lidi moc nepřekážejí. Dva policisté stojí také na Piazza Maggiore ve vchodu do hlavního chrámu města - Basilica di San Petronio.

Na dveřích je napsáno a pro jistotu namalováno, co všechno se uvnitř nesmí. Šviháci v uniformách a se samopaly přes prsa tady však nejsou proto, aby hlídali, zda příchozí nemají šortky a ženy mají dostatečně zakrytou horní část těla. Jsou tady kvůli bezpečnosti, a protože uvnitř to také nikoho nezajímá, chrám občas připomíná pláž. To je pro Itálii vůbec typické, že vzdor z doby, kdy nebyli svými pány, si zachovali dodnes, takže nařízení sem, nařízení tam, každý si dělá co chce, leda že by zasáhla mafie. Pověstná Fontana del Nettuno je před pátravými zraky turistů zakryta lešením a textilním závěsem, ale o kousek dál, na začátku ulice 4. listopadu, je několik bronzových plastik lehce oděných dívek a jednoho kance.

 Za rohem v nákupní uličce potkáváme 3 grácie. Babička je co do módních kreací daleko odvážnější než dcera a vnučka a nese se ulicí krokem modelky. Jižní stěnu Petroniovy baziliky zakrývá ohromný reklamní plakát se dvěma mladými krasavicemi, takže z kamene vytesaný boloňský vědec Luigi Galvani, který se proslavil drážděním žabích stehýnek elektrickým proudem, je proti nim tááákhle malý.

A v parčíku na Piazza Cavour se zase první italský premiér musí dívat, jak sličná policistka probouzí znaveného mladíka ležícího na chladivé trávě a nabízí mu, aby si sedl na lavičku.

Na rozdíl od mužských kolegů přišla pěšky. Asi si chce zachovat štíhlou linii. A jen o blok dál je románský kostel sv. Dominika, který tady ve 13. století založil řád nesoucí jeho jméno a jeho ostatky jsou zde proto uloženy.

Na náměstí jsou dvě hrobky na sloupových podstavcích a bronzová socha Dominikova na sloupu ještě vyšším.

A konečně jsme se dostali tam, kde jsme včera skončili - Piazza Santo Stefano. Tohle trojúhelníkové náměstí žije svým vlastním bizarním životem a za branou baziliky sv. Stěpána je ne jeden, ale hned sedm církevních objektů ze 4. až 13. století, včetně muzea.

Koho by zajímaly památky, když pudl nese noviny

Památkáři celého světa pláčí

Proto se tomuto komplexu někdy říká Svatý Jeruzalém. A samotné náměstí? Tam je krásný palác, kde všechna okna jsou jinde než by být měla, ve vchodu do kostela sedí žebračka vzdorující vyhánění, k ní jde starší žena s psíkem nesoucím noviny, kterého si fotí 3 nadšené dívky, a do toho všeho se tam objeví ony 3 grácie od Piazza Maggiore s babičkou vlnící se v bocích. Není pochyb o tom, že nejlepší jsme si schovali na konec, tady na nás neciví zkamenělá historie, ale pádí kolem nás život.

Po obědě jsme rozpálenou ulicí došli do garáží pod Piazza dell´8 Agosto,

Piazza dell´8 Agosto

což je obří tržiště zbožím všeho druhu a původu, po chvíli zápolení s platebním automatem jsme mu přece jen vnutili 20 € za 24hodinové parkování a vyrazili na poslední 150kilometrovou etapu, jejímž cílem byla Radda in Chianti, asi 50 km za Florencií. 

Sotva jsme vyjeli z města, a kupodivu to šlo mnohem snáz než do něj vjet, úrodná rovina Emilia-Romagna se začala pomalu zvedat, až se silnice dostala do Apenin, které italská silničářská fantazie provrtala spoustou tunelů a překlenula mosty a estakádami, kde je nejlepší nekoukat doprava, doleva a zvláště pak dolů a uhánět povolených 130 km/hod. pořád dál. Tam někde jsme přejeli hranice Toskánska a když jsme se přiblížili k Florencii, byla sobota po poledni, proti nám se v opačném směru objevil špunt několik řad stojících aut. Ujeli jsme kilometr, pět, deset a špunt tam byl pořád. To Němci a severnější Evropané, kteří dopoledne opustili hotely na toskánském pobřeží, dorazili v několika proudech k florentské pasti. My jsme naopak sjeli z nové dálnice na bývalou, dnes Raccordo Autostradale Firenze-Siena (něco jako dálniční přivaděč) a po 20 km odbočili na San Donato a po dalších 20 km zatáček, stoupání a klesání na úzkých silnicích dorazili do Radda in Chianti v samém srdci této vinařské oblasti. Odtud už to bylo jen pár minut do cíle našeho putování. Poslední jeden a něco kilometr však byl tím nejsložitějším z celé italské anabáze. Nejprve ne zrovna hladká kamenitá cesta, místy zpevněná betonem a prudké stoupání. A těsně před vrcholem dva úseky, kde motor řval, spojka hořela, kola se protáčela, kamení lítalo na všechny strany a auto bylo zahaleno oblakem prachu a dýmu z pálících se spojkových kotoučů. Nakonec jsme přece jen dorazili na vrchol a byli odměněni pohledem na boží kraj. Toscana, krajina Chianti.

Itálie 2016 - 1. Z Prahy do Chianti
Itálie 2016 - 2. Krajinou Chianti je Chianti
Itálie 2016 - 3. Zamořená Florencie
Itálie 2016 - 4. Ještě jednou Salcburk